Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Krejčiříka, insolvenčního správce dlužníka ARS LINGUARUM, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Pšeníčkova 677, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010 čj. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010-B-33 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 čj. MSPH 77 INS 8029/2009, 2 VSPH 253/2010-B-21 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 3. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") zrušil konkurs na majetek dlužníka, neboť pro uspokojení věřitelů byl majetek dlužníka zcela nepostačující (výrok I.), insolvenčnímu správci určil odměnu ve výši 30.000 Kč a hotové výdaje ve výši 643,20 Kč, s tím, že budou uhrazeny z majetkové podstaty (výrok II.), a uložil insolvenčnímu správci specifikované povinnosti (výrok III.).
Dne 11. 5. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání insolvenčního správce do výroku II. (o nárocích insolvenčního správce) rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 18. 3. 2010 v napadeném výroku potvrdil. Dne 29. 9. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání insolvenčního správce proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2010 zamítl.
Insolvenční správce má tudíž právo na legitimní očekávání nabytí majetku spočívající v odměně za své činnosti při konkursu a není proto možné výkladem dovozovat, že ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky se nevztahuje na případy, kdy nedojde ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty a "extenzivně v neprospěch insolvenčního správce vykládat aplikovatelnost § 5 vyhlášky na tyto případy."
Podstatou ústavní stížnosti, je především tvrzení, že napadenými rozhodnutími dovolacího a odvolacího soudu v částech o odměně insolvenčního správce a náhradě hotových výdajů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na odměnu insolvenčního správce a náhradu jeho výdajů. Ani ostatní články Listiny či Úmluvy se o odměně insolvenčního správce a náhradě jeho výdajů výslovně nezmiňují; takové právo má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
Výklad zákona, v projednávaném případě výklad insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2010, příslušel v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod. Takové porušení v projednávaném případě nezjistil. K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku
Stěžovatel dále tvrdil, že nesprávným výkladem podzákonného předpisu o odměně insolvenčního správce a náhradách jeho hotových výdajů byla porušena jeho "práva na legitimní očekávání nabytí majetku" garantovaná čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud připomíná, že čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, kterého se stěžovatel dovolával, obdobně jako čl. 11 odst. 1 Listiny, stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele.
Jinak řečeno, uvedenými články Úmluvy a Listiny není chráněno jakékoliv právo na nabytí majetku, neboť ústavně chráněn je majetek sám; je ovšem skutečností, že za určitých okolností může být ústavně chráněným majetkem i pohledávka, pokud je dostatečně určitá a existuje velká pravděpodobnost (vyplývající např. z ustálené judikatury, též označovaná jako "legitimní očekávání"), že bude obecnými soudy přiznána.
V projednávaném případě stěžovatel nemohl oprávněně tvrdit, že měl majetek v podobě legitimního očekávání; z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je totiž zřejmé, že důvodem přípustnosti dovolání byla skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku (dovoláním označenou), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která byla odvolacími soudy rozhodována rozdílně.
Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k tomu, že ani v jiných směrech nezjistil Ústavní soud žádné porušení kautel ústavnosti ať již napadenými rozhodnutími či řízení, které jejich vydání předcházelo, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu