Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Tomáše, zastoupeného JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem Obce Ležáky 972/1, Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 6. 2015 č. j. 14 C 190/2014-211, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016 č. j. 11 Co 341/2015-259 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2016 č. j. 25 Cdo 2922/2016-276, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení částky 50 400 Kč s přísl., a usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci uvedenou částku představující tzv. nepřímou škodu, tj. náklady na zapůjčení náhradního vozidla za období, kdy bylo opravováno vozidlo stěžovatele poškozené při dopravní nehodě zaviněné žalovanou. Soudy shodně dospěly k závěru, že nebyla prokázána nutnost a účelnost nákladů vynaložených na pronájem náhradního vozidla, a žaloba proto byla jako nedůvodná v plném rozsahu zamítnuta.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že došlo k chybnému hodnocení důkazů, soudy přehlížely jednoznačné zavinění žalované na dopravní nehodě a nedovodily nutnost pronájmu vozidla shodných parametrů, jako mělo poškozené vozidlo stěžovatele. Poukazuje i na to, že došlo k porušení rovnosti stran, když v řízení u soudu obou stupňů byla předesílána trestní minulost stěžovatele. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud rovněž konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy).
Z výše uvedeného je zřejmé, že za dané situace se Ústavní soud ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich hodnocení, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ).
Podstatou ústavní stížnosti zůstává pouhá polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy se řádně zabývaly námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) a zákonu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že zapůjčení náhradního vozidla nebylo v daném případě nezbytně nutným krokem, neboť stěžovatel si běžné potřeby mohl zajistit svými ostatními vozidly a speciální potřeby tvrzené v řízení nebyly prokázány.
Soudy rovněž podotkly, že ostatně stěžovatel jako účastník padesáti dopravních nehod, a jako osoba, která vyřizuje pro poškozené pojistné události, mohl neúčelnost vypůjčení náhradního vozidla předpokládat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí je dále zřejmé, že trestní minulost stěžovatele byla zmiňována pouze v souvislosti s hodnocením věrohodnosti jeho tvrzení. I vzhledem k tomu, že soud nedovodil ani spoluzavinění stěžovatele na předmětné dopravní nehodě, bylo konstatování o trestní minulosti stěžovatele bez jakékoliv relevance k právním závěrům soudů o neúčelnosti pronájmu vozidla, které byly podloženy výsledky rozsáhlého dokazování.
V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, výstižně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu