IV.ÚS 3660/25 ze dne 31. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CIB GROUP, a. s., sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2024 č. j. 19 Co 198/2024-614, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 2024 č. j. 22 C 125/2017-539 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.
října 2025 č. j. KSBR 33 INS 4030/2024-B-70, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, sídlem Kamenná 835/13, Brno a 2) LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., sídlem 53 The Business Resource Network, Whateleys Drive, CV8 2GY, Kenilworth, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky vůči vedlejším účastníkům o zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených se soudní úschovou (výrok I.) a uložil jí povinnost nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům a České republice (výroky II., III., a IV). Stěžovatelka podala odvolání. Napadeným rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem 1), a ve výrocích II., III., a IV. a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka podala dovolání. Dne 30. 10. 2024 byl prohlášen konkurs na majetek vedlejšího účastníka 1), což mělo za následek přerušení dovolacího řízení.
2. Dne 24. 9. 2025 podala stěžovatelka návrh na pokračování v dovolacím řízení. Napadeným usnesením krajský soud návrhu stěžovatelky nevyhověl. Konstatoval, že podle § 265 odst. 3 zákona č. 182/2006. Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) rozhodnutí o pokračování v řízení může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu.
Podmínky uvedené v § 265 odst. 3 insolvenčního zákona pro vyhovění návrhu stěžovatelky splněny nejsou. V nalézacím řízení již bylo o pohledávce vůči vedlejšímu účastníku 1) ve výši 476 451,60 Kč napadenými rozsudky obvodního soudu a městského soudu pravomocně rozhodnuto, tedy byly vyřešeny i předmětné sporné právní vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem 1), což je podkladem pro běžící incidenční řízení o určení pravosti pohledávky v intencích § 159a o. s. ř., resp. § 135 odst. 2 o. s. ř.
Pokračování v dovolacím řízení krajský soud tedy považoval za nepřínosné pro insolvenční řízení.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud přípisem ze dne 17. 4.
2025 udělil pokyn obvodnímu soudu, aby vyrozuměl účastníky řízení o přerušení řízení a poučil je o tom, že v dovolacím řízení lze pokračovat jen za splnění podmínek podle § 265 odst. 2 insolvenčního zákona. Obvodní soud tak učinil až z podnětu stěžovatelky a to po více jak šesti měsících. Stěžovatelka podala návrh na pokračování v dovolacím řízení, kterému krajský soud nevyhověl, čímž jí odepřel přístup k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelka rovněž napadá rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, s tím, že vyčerpala veškeré zákonné možnosti pro přezkoumání těchto rozhodnutí. Podrobně rekapituluje soudní spory mezi ní a vedlejšími účastníky a namítá, že napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu jsou překvapivá a skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Během řízení u obvodního soudu nadto docházelo k průtahům a soudní řízení trvalo sedm let. Soudy také pochybily tím, že neaplikovaly § 150 o. s. ř.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. V části ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu, je ústavní stížnost přípustná (a contrario § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nepokračování v přerušeném řízení, Ústavní soud implicitně dovodil v nálezu ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 50/10 , kde věcně rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyhovění návrhu na pokračování v přerušeném řízení (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 128/23 , bod 7).
6. V části ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadá rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, ústavní stížnost není přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod je její subsidiarita. Stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona), neboť řízení o dovolání proti rozsudku městského soudu je přerušeno. Ústavní soud zároveň neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Ústavní soud uvádí, že krajský soud svůj závěr o nevyhovění návrhu na pokračování v dovolacím řízení odůvodnil. Stěžovatelka pouze obecně uvádí, že napadeným usnesením krajského soudu jí byl odepřen přístup k soudu.
Nevypořádá se však s tím, že dovolací řízení u Nejvyššího soudu je pouze přerušeno do skončení insolvenčního řízení a přístup k Nejvyššímu soudu je tedy stále zachován. Pokud dovozuje porušení práva na přístup k soudu již tím, že dovolací řízení ohledně účelně vynaložených nákladů spojených se soudní úschovou je přerušeno do skončení insolvenčního řízení, neuvedla v tomto směru v ústavní stížnosti relevantní argumentaci, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá, proč napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu, a Ústavní soud porušení tohoto práva neshledal.
9. K námitce stěžovatelky ohledně průtahů v řízení u obvodního soudu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka ústavní stížnost neformulovala jako ústavní stížnost proti jinému zásahu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v petitu požaduje toliko zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatelka nadto ani nenamítá, že by průtahy v řízení trvaly v době podání ústavní stížnosti a námitku k délce řízení směřuje do minulosti. Ústavní soud se tedy touto námitkou dále nezabýval.
10. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu