Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hajleka, zastoupeného Mgr. Adamem Úlovcem, advokátem, sídlem Jičínská 1786/49, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2025 č. j. KSLB 86 INS 1873/2023, 1 VSPH 1503/2023-B-69 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. října 2025 č. j. KSLB 86 INS 1873/2023-B-64, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, a 1. Pavla Hrubého a 2. Heleny Hrubé a 3. obchodní společnosti Buďveselová a partneři - insolvenční správce, v.o.s., sídlem Svobodova 138/5, Praha 2 - Vyšehrad, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a bylo zasaženo i do práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. V insolvenční věci dlužníků (vedlejších účastníků 1 a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením udělil pokyn insolvenční správkyni (vedlejší účastnici 3) ke zpeněžení majetku zahrnutého do majetkové podstaty dlužníků (výrok I) a stanovil podmínky jeho prodeje (výrok II), mj. zpeněžením formou prodeje mimo dražbu.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel (zajištěný věřitel) odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odmítl podle § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), za použití § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo přípustné. K tomu doplnil, že krajský soud napadeným usnesením rozhodoval o podmínkách (předpokladech, způsobu) zpeněžení nemovitostí, proto je jeho rozhodnutí třeba považovat za rozhodnutí přijaté při dohlédací činnosti ve smyslu § 11 insolvenčního zákona, proti němuž není podle § 91 insolvenčního zákona odvolání objektivně přípustné.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
6. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho odvolání, a proti němuž je tedy s ohledem na výše uvedené znění § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)]. Z podané ústavní stížnosti současně nikterak nevyplývá, že by stěžovatel právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využil.
7. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v souladu s § 7 a § 96 odst. 2 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení uplatní přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, včetně úpravy týkající se řízení o žalobě pro zmatečnost s výjimkou § 235 odst. 2 o. s. ř.
8. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka