Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hlobila, zastoupeného Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. prosince 2023 č. j. 3 As 282/2021-37 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2021 č. j. 29 A 84/2020-69, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, obchodní společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, obchodní společnosti CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, a Ireny Novákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zajištěná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je vlastníkem konkretizovaného pozemku v kat. úz. X, na němž je umístěna stavba rodinného domu, která je odkanalizována přes pozemky jiného vlastníka a vede až do kanalizačního řadu. Po výstavbě rodinného domu a kanalizační přípojky došlo k rozdělení vlastnictví k pozemkům a pozemky, na kterých je umístěna kanalizační přípojka k rodinnému domu, nabyla jiná osoba (dále jen "stavebník") než vlastní tento rodinný dům. Jejich aktuální vlastník podal k Magistrátu města Zlína (dále jen "stavební úřad") žádost o vydání společného rozhodnutí, tj. územního rozhodnutí a stavebního povolení pro výstavbu polyfunkčního domu a podal podnět k odstranění kanalizační přípojky jako neoprávněné stavby. V řízení o vydání společného rozhodnutí stavebník předložil stavebnímu úřadu dokumenty, ze kterých vyplynulo, že kanalizační přípojku přeložil a podle něj tak nehrozí kolize stavby polyfunkčního domu a dotčené kanalizační přípojky. Stěžovatel nevěděl a stále neví, jakým způsobem byla přípojka přeložena, nicméně přeložka byla provedena bez rozhodnutí stavebního úřadu, které je třeba při změně stavby. Proto také stěžovatel nemohl souhlasit se stavbou polyfunkčního domu. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 11. 2019 č. j. MMZL 155325/2019, sp. zn. MMZL-SÚ-067191/2016/Fa, rozhodl o umístění stavby polyfunkčního domu a o vydání stavebního povolení.
3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020 č. j. KUZL 20634/2020, sp. zn. KUSP 3835/2020 ÚP-Mor, zamítl.
4. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který nepřisvědčil námitce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a jako nedůvodnou označil také námitku, že stavební záměr zasahuje do stavby kanalizační přípojky, která je ve vlastnictví stěžovatele a vede přes pozemky ve vlastnictví stavebníka. Krajský soud dospěl k závěru, že souladnost přeložení kanalizační přípojky na pozemcích stavebníka se zákonem nebyla předmětem řízení o žádosti stavebníka o vydání společného povolení.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ani pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost.
6. Stěžovatel namítá, že pro správní orgány a soudy bylo zcela nepodstatné, za jakých podmínek bylo přeložení kanalizační přípojky provedeno, i když bylo prima facie protiprávní. Posuzovaly pouze utilitaristicky věcnou správnost tohoto řešení a námitky stěžovatele považovaly za ryze formální. Nebyl předestřen žádný zákonný důvod pro omezení vlastnického práva stěžovatele.
7. Podle stěžovatele v první řadě selhal stavební úřad, který měl u nepovolené změny stavby, tj. přeložky, zahájit z úřední povinnosti řízení o nápravě. Místo toho, aby správní orgán či soudy vyzvaly stavebníka, který hodlá prosazovat svoje zájmy, zákonnost svého záměru prokázal, byl k tomu vyzván stěžovatel. Nelze souhlasit s názorem krajského soudu, který stěžovatele odkázal na právní zásadu vigilantibus iura ve vztahu k rozsahu věcného břemene, aby aktivně vystupoval i v řízení o umístění stavby. Domáhá-li se určitá osoba vydání rozhodnutí ve svůj prospěch, je na ní, aby v řízení o žádosti prokázala, že jsou splněny podmínky pro vydání kladného rozhodnutí. V daném případě byl však přístup opačný, a to když tato procesní aktivita dopadla na stěžovatele. Tento procesní postup je v rozporu s principy práva a jednoznačně vedl k tomu, že soudy poskytly ochranu tomu, kdo svoje povinnosti porušil a nikoliv tomu, komu legitimně i legálně svědčí, tj. stěžovateli.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů, (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
11. V posuzované věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky, které předestřel již v předchozích řízeních, a orgány veřejné moci se s nimi řádně vypořádaly. Z hlediska obsahu a povahy uplatněných námitek je ústavní stížnost pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry správních soudů a opakováním již uplatněných námitek. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod.
12. Po přezkumu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že postup soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího správního soudu (zejména body 16. až 38. odůvodnění napadeného rozsudku) považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Závěrům Nejvyššího správního soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu