Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Stanislava Toulce, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, č. j. 23 Cdo 1728/2018-486, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Bytového družstva obyvatel domu Lucemburská 49/1570 v likvidaci se sídlem v Praze 3, Lucemburská 49/1570, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2018, č. j. 23 Cdo 1728/201/-486, dovolání stěžovatele, které směřovalo proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, č. j. 4 Cmo 197/2017-169. Nejvyšší soud nepřijal argumentaci stěžovatele, který se domáhal vyřešení "nové" otázky procesního práva, týkající se konkrétně aplikace ustanovení § 9 odst. 1 a 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen poplatkový zákon). Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelem položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže je postup soudu v dovolatelem popsané situaci přímo řešen zákonem (§ 9 poplatkového zákona), který výslovně upravuje následky nezaplacení poplatku.
Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel brojí včas podanou ústavní stížností; namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Uvedené právo měl porušit především soud I. stupně, který nepoučil stěžovatele, že postupuje podle zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném až od 1. 10. 2017, a naopak upozornil stěžovatele, že pokud má za to, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku, může podat návrh, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to i se zpětnou účinností.
Podle stěžovatele je tedy zjevné, že soud I. stupně původně věc posoudil tak, že řízení bylo zahájeno podle zák. č. 549/1991 Sb., ve znění účinném v roce 2007, a v souladu s tím byl na výzvu na zaplacení soudního poplatku stěžovatel oprávněn podat žádost o osvobození i se zpětnou účinností, a rozhodně tak byl oprávněn učinit v odvolací lhůtě proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, což také provedl.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívalo, stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně, na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a dovolání stěžovatele bylo podle něj přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka procesního práva měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než ji vyřešil Nejvyšší soud, který dovolání neměl odmítnout.
S argumentací stěžovatele, která je do značné míry nejasná, se Ústavní soud neztotožňuje. Nejvyšší soud napadené usnesení přesvědčivě odůvodnil a vysvětlil, z jakého důvodu považuje dovoláním napadené usnesení za správné a proč nepovažuje stěžovatelem položenou otázku za způsobilou založit přípustnost dovolání. Na odůvodnění usnesení dovolacího soudu lze ve stručnosti odkázat a Ústavní soud nenašel jediný důvod, proč by je měl rušit. Ústavní právo na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
V tomto případě bylo uvedené právo zachováno, a proto Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu