Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Kubaly, zastoupeného JUDr. Jakubem Fendrychem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 23 Cdo 805/2023-831, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2021, č. j. 3 Co 110/2019-746, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 34 C 144/2006-650, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Arnet On Line, s.r.o., sídlem Na Vyhlídce 2582, Frýdek-Místek, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušily též čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel již delší dobu vede s vedlejší účastnicí autorskoprávní spor. Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že produkt šířený vedlejší účastnicí pod označením "Zákony ČR online" je napodobeninou stěžovatelova díla "Zákony na PC" (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že databáze označená jako "Přehled předpisů" je souborným dílem stěžovatele jako nedílná součást jeho díla "Zákony na PC" (výrok II.), zamítl žalobu, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost omluvit se stěžovateli (výrok III.), dále zamítl žalobu, aby byla vedlejší účastnice povinna tento omluvný dopis ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zveřejnit na svých webových stránkách (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Městský soud tak rozhodl o vzájemném návrhu stěžovatele (vyloučeném v průběhu řízení k samostatnému projednání), kterým se stěžovatel domáhal ochrany před jednáním vedlejší účastnice spočívajícím v uvádění na trh produktu pod označením "Zákony ČR" (později též "Zákony ČR online"). Tento produkt podle stěžovatele není nově vytvořeným dílem, nýbrž byl vytvořen za použití databází, technologií přípravy a zpracování a aktualizování dat stěžovatele obsažených v jím vytvořeném díle "Zákony na PC", tj. s použití know-how stěžovatele a s použitím jeho software za tím účelem speciálně vyvinutého a chráněného autorským zákonem.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek městského soudu ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výrocích III. až VI. však rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem v jeho závěru o nedůvodnosti žaloby v rozsahu určovacích nároků. Shodně jako městský soud posoudil uplatněné nároky jako určovací žalobu podle § 80 občanského soudního řádu, nikoli jako návrh podle § 40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Shodně s městským soudem neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení autorství stěžovatele. Ohledně nároků na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění však vrchní soud označil rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné. Městský soud v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem vrchního soudu neposoudil, zda software stěžovatele je dílem ve smyslu § 2 autorského zákona, a zda software vedlejší účastnice je napodobeninou díla stěžovatele, dále, zda databáze, kterou měla vedlejší účastnice neoprávněně užít, splňuje pojmové znaky databáze chráněné ve smyslu § 2 odst. 2 autorského zákona a zda stěžovateli svědčí práva k této databázi a zda vedlejší účastnice tuto databázi neoprávněně využila.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. V usnesení uvedl, že otázka, zda se může autor díla, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo, domáhat určení svého autorství k dílu dle § 40 odst. 1 autorského zákona, aniž by musel prokazovat naléhavý právní zájem, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatel se totiž žalobou domáhal určení, že produkt šířený vedlejší účastnicí je napodobeninou jeho díla, tedy nikoli určení svého autorství.
V případě jí využívané databáze podle vedlejší účastnice vůbec nejde o dílo ve smyslu autorského zákona. Jde o databázi sbírky právních předpisů, kterou využívají prakticky všichni obdobní poskytovatelé sbírek zákonů, nelze proto hovořit o originalitě jejího výběru a uspořádání. Ani druhá část v dovolání položené otázky, zda se autor díla může domáhat určení existence jiné právní skutečnosti, která s jeho autorstvím souvisí, přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá, neboť ani na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí.
5. V obsáhlé a nepříliš srozumitelné ústavní stížnosti (jejíž pasáže se mnohdy opakují) stěžovatel kritizuje obecné soudy za protiústavní postup a jmenovitě Nejvyšší soud pak za to, že nepřijal dovolání k věcnému přezkumu. Stěžovatel od počátku požadoval určení svého autorství, mezi stranami je od počátku sporné autorství stěžovatele i autorství vedlejší účastnice. Stěžovatel namítá dezinterpretaci své žaloby. Obecné soudy prý neposoudily případ podle autorského zákona, byť toto posouzení stěžovatel od počátku požadoval. Stěžovatel též kritizuje postup instančně nižších soudů v souvislosti s projednáním vzájemného návrhu. Stěžovatel též (byť poněkud nejasně) kritizuje povinnost zastoupení advokátem v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma výroků III. až VI. rozsudku městského soudu. Tyto výroky totiž zrušil vrchní soud jako soud odvolací (a Ústavní soud nemůže rušit, co bylo zrušeno). S tím souvisí též nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozsudku vrchního soudu, a to v části, ve které zrušil výroky III. až VI. rozsudku městského soudu. V této části totiž řízení neskončilo, naopak stěžovatel v tomto rozsahu uspěl a dosáhl pokračování řízení před městským soudem. Stěžovatel tudíž v této části nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní stížnost je tudíž přípustná jen proti výrokům I. a II. rozsudku městského soudu, proti rozsudku vrchního soudu jen v té části, ve které vrchní soud rozsudek městského soudu potvrdil, a proti usnesení Nejvyššího soudu.
8. K následující části musí Ústavní soud zdůraznit, že mu nepřísluší všeobecný dozor nad rozhodováním obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti má Ústavní soud pravomoc zasáhnout jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. K tomu však v daném případě nedošlo.
9. Nemalá část ústavní stížnosti je pouze přehledem zcela obecných citací judikatury Ústavního soudu, kterou však stěžovatel nijak nespojuje s nynější věcí. Stěžovatel též opakovaně směšuje otázky vztahující se ke stále probíhajícímu řízení před městským soudem (po kasačním zásahu vrchního soudu) s otázkou posouzení jeho určovací žaloby (se kterou neuspěl). Ústavní soud se ale k prve zmíněné problematice vůbec vyjadřovat nesmí, neboť v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se proto zaměřil jen na ty pasáže ústavní stížnosti, které jsou konkrétní kritikou napadených rozhodnutí obecných soudů.
10. Nejvyšší soud se zabýval jen tou částí dovolání proti rozsudku vrchního soudu, ve kterém je nyní přípustná i ústavní stížnost, a dalšími argumenty stěžovatele se zabývat odmítl. Takový postup však není neústavní, protože řízení o stěžovatelově žalobě před městským soudem dále pokračuje (a je to stěžovatel, kdo jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti jednotlivé aspekty řízení směšuje). Ústavní soud zdůrazňuje, že byť Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, v podstatě se všemi relevantními otázkami, které stěžovatel vznesl, stručně, ale jasně zabýval.
11. Nejvyšší soud se stručně vyjádřil dokonce i k těm pasážím dovolání, ke kterým se vyjadřovat striktně vzato ani nemusel (neboť dovolání bylo nepřípustné). Stěžovateli tak Nejvyšší soud vysvětlil, proč nemohl být v této věci porušen § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a proč nebyl rozsudek vrchního soudu překvapivý. Protože stěžovatel jen opakuje svou argumentaci v dovolání a materiálně vůbec se závěry Nejvyššího soudu nepolemizuje, lze v tomto rozsahu odkázat stěžovatele na argumentaci na straně 5 usnesení Nejvyššího soudu.
12. Jádro stěžovatelovy argumentace míří na to, že obecné soudy nesprávně rozhodly, že jím uplatněný nárok byl návrhem na určení podle § 80 občanského soudního řádu. Stěžovatel tvrdí, že uplatnil návrh podle § 40 odst. 1 písm. a) autorského zákona. Podle tohoto ustanovení autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat též určení svého autorství. Ústavní soud však nepovažuje za neústavní závěr, k němuž došly shodně všechny tři obecné soudy, totiž že nárok na určení autorství přísluší autorovi tehdy, je-li zpochybňováno jeho autorství k dílu.
Obecné soudy vysvětlily, že nic takového stěžovatel nenamítal a v řízení před obecnými soudy tvrdil, že jeho autorské právo porušila vedlejší účastnice neoprávněným užitím díla (více body 10 a 11 rozsudku městského soudu, bod 11 rozsudku vrchního soudu a s. 3 až 5 usnesení Nejvyššího soudu). Je proto bez významu, že stěžovatel v žalobě formálně odkázal na § 40 odst. 1 písm. a) autorského zákona. Tomu, čeho se skutečně stěžovatel domáhal, se ještě obecné soudy budou věnovat.
13. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že musel být v řízení o dovolání od počátku zastoupen advokátem, a že k některým jeho vlastním podáním Nejvyšší soud nepřihlédl. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle § 241a odst. 5 občanského soudního řádu Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřihlíží k podáním, která nejsou sepsána advokátem. Smyslem povinného zastoupení advokátem v řízení o dovolání je, aby Nejvyšší soud nebyl zahlcován nekvalifikovanými podáními. I podle Ústavního soudu je ústavně konformní, pokud Nejvyšší soud nepřihlédne k podání, které není advokátem přímo sepsáno [srov. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2466/16 ; či ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2628/15 , srov. obecně ke smyslu advokátního přímusu v řízení o dovolání již usnesení ze dne 14. 9. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 43/2000
(U 32/19 SbNU 293)].
14. Ústavní soud rozhodl bez odkladu o ústavní stížnosti, proto se již nezabýval (beztak jen velmi nejasně formulovanými) návrhy na "odložení právní moci" rozhodnutí všech obecných soudů, eventuálně na vydání předběžného opatření.
15. Ústavní stížnost je zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti návrhem nepřípustným, zčásti pak návrhem zjevně neopodstatněným. Proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu