Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. R., právně zastoupeného advokátem JUDr. Iljou Hrubým, Pod Višňovkou 16, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 10 To 73/2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 52 T 6/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
V minulosti již Ústavní soud vyložil, že dle ustálené judikatury se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v § 278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu.
Co se týče námitky stěžovatele stran přítomnosti advokáta u jeho výslechu dne 20. 12. 1999, nelze tuto skutečnost považovat za novum, které bylo stěžovateli dříve neznámé a jež by v souladu s ustanovením § 278 odst. 1 tr. ř. opodstatňovalo povolení obnovy řízení. Stran námitek týkajících se znaleckého posudku Ph.Dr. B. lze zcela odkázat na odůvodnění napadených usnesení obecných soudů, které se touto námitkou náležitě zabývaly. Krajský soud ve svém odůvodnění mimo jiné poukázal na skutečnost, že stěžovatel měl možnost v době projednávání případu klást znalci otázky, přičemž tohoto práva nevyužil.
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v té části ústavní stížnosti, v níž se domáhá svého slyšení před vrchním soudem. Jak správně nastínil sám stěžovatel, tr. ř. stanoví procesní situace, v nichž lze rozhodnout bez nařízení veřejného zasedání. Z trestního řádu přitom nevyplývá, že by soud takto musel postupovat vždy. Obecným soudům v podstatě nic nebrání v tom, aby věc, kterou lze teoreticky rozhodnout v režimu neveřejného zasedání, projednaly veřejně. Z posledního odstavce napadeného usnesení vrchního soudu je přitom zřejmé, že soud dokonce tuto možnost zvážil a uvedl i důvody, pro které se přidržel možnosti dané ustanovením § 240 tr. ř. V tomto konkrétním případě se tedy nelze přiklonit k argumentaci stěžovatele, dle níž soud postupoval při posuzování žádosti o nařízení veřejného jednání ryze formalisticky.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a uvedly do souvislosti s důkazy, jež vyšly najevo v předchozím soudním řízení. V případě navržených a neprovedených důkazů soudy též uvedly důvody, pro které tyto nebyly neprovedeny. Dovolává-li se stěžovatel výpovědi své dcery a manželky, je opět nutno uvést, že obecné soudy ve svém odůvodnění reagovaly i na tuto právní argumentaci stěžovatele. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu