Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky T. K., zastoupené Mgr. Adamem Stawaritschem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2025 č. j. 20 Co 682/2025-307, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a T. K. G. a nezletilého L. K. G., jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 15 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka je matkou nezletilého vedlejšího účastníka, který se narodil v České republice z nesezdaného soužití stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka (otce nezletilého). Nezletilý má občanství České republiky i Spojených států amerických. Po narození nezletilého spolu stěžovatelka a otec nezletilého žili asi pět měsíců v České republice, následně se odstěhovali do Kalifornie, v letech 2020 až 2021 žili v České republice, ale už netvořili pár. Poté se vrátili do Spojených států amerických, do A. (Texas), na jeden rok "na zkoušku". Nezletilý navštěvoval od září 2021 základní školu v A., od srpna 2025 nastoupil do 4. třídy. Po návratu do Spojených států amerických v červnu 2021 bydlela stěžovatelka v A. v pronajatém bytě.
3. Dne 1. 7. 2025 stěžovatelka převzala nezletilého od otce a dne 8. 7. 2025 jej v rozporu s rozhodnutím soudu (ve Spojených státech amerických probíhala řada opatrovnických řízení) nevrátila zpět otci a bez souhlasu otce odcestovala s nezletilým do P.
4. Otec nezletilého zahájil v České republice řízení o navrácení nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště. Stěžovatelka v řízení uvedla, že byla zoufalá a neměla jinou možnost, ve Spojených státech amerických nemohla najít spravedlnost.
5. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2025 č. j. 129 Nc 2503/2025-237 bylo nařízeno navrácení nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště ve městě A., Texas, Spojené státy americké. Městský soud dospěl k závěru, že nezletilý byl stěžovatelkou protiprávně přemístěn a je zadržován na území České republiky. Neshledal důvod pro aplikaci výjimky podle čl. 13 Haagské úmluvy. V důsledku předběžné vykonatelnosti rozsudku městského soudu nezletilý odcestoval zpět do Spojených států amerických.
6. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl rozsudek městského soudu zrušen a řízení ve věci zastaveno, a to v důsledku zpětvzetí návrhu vedlejším účastníkem (otcem nezletilého).
7. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, s níž spojila návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení.
8. Stěžovatelka shrnuje skutkový stav věci, vytýká soudům, že dostatečně nezohlednily názor nezletilého, který měl uvést, že by raději zůstal se stěžovatelkou v České republice, čímž došlo k porušení jejího práva na soukromý a rodinný život.
9. Městský soud pominul nejlepší zájem nezletilého tím, že jej sice vyslechnul, nicméně jeho názor nebral v potaz s tím, že je nedostatečně vyzrálý. Neuplatnil tak, podle stěžovatelky chybně, výjimku z navrácení podle čl. 13 odst. 1 písm. a) a b) Haagské úmluvy.
10. Krajský soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že stěžovatelce znemožnil meritorní přezkum věci v odvolacím řízení. Tím došlo k odepření přístupu k soudu ve věci, která bezprostředně zasahuje do práva na soukromý a rodinný život stěžovatelky i nezletilého.
11. K projednání věci krajským soudem nedošlo z důvodu zpětvzetí návrhu otcem nezletilého. V souvislosti s tím stěžovatelka namítá protiústavnost § 15 z. ř. s. v části znějící "jsou-li splněny podmínky pro zahájení řízení i bez návrhu". Aplikací daného ustanovení bylo stěžovatelce znemožněno závěr rozsudku městského soudu zvrátit, neboť podle napadené právní úpravy nelze vyslovit neúčinnost zpětvzetí návrhu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud nepřehlédl část judikaturní praxe, která vychází z toho, že proti napadenému rozhodnutí krajského soudu je možno podat dovolání. V usnesení ze dne 22. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1390/25 Ústavní soud uvádí, že "z části judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání je objektivně přípustné pro řešení otázek vyplývající z aplikace procesního práva i v případech, kdy je přípustnost dovolání do merita věci ze zákona vyloučena". V nynější věci však byla stěžovatelka poučena o tom, že dovolání přípustné není. Při vadném poučení o možnosti podat dovolání se sice lhůta pro dovolání prodlužuje na tři měsíce, ovšem i při zohlednění takto prodloužené lhůty by usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost bylo stěžovatelce s největší pravděpodobností doručeno poté, co jí lhůta pro dovolání uplyne. Zatímco ve věci sp. zn. II. ÚS 1390/25 zbýval (v době odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost) stěžovateli asi měsíc pro podání dovolání, v nynější věci by odmítnutí pro nepřípustnost vedlo k odepření přístupu k soudu, resp. odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), a proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou.
14. Zároveň Ústavní soud zohlednil, že výklad rozsahu výluky z dovolání není v této otázce zcela jednoznačně dovoditelný přímo z procesních předpisů, nýbrž plyne "z části judikatury Nejvyššího soudu". Stěžovatelce tudíž nelze klást tuto nejednoznačnost k tíži v situaci, byla-li soudem poučena o nepřípustnosti dovolání a zároveň již nemá možnost jej ve lhůtě podat.
15. Ústavní soud proto vzhledem ke shora uvedeným specifickým okolnostem shledal ústavní stížnost přípustnou.
16. K právu na přístup k soudu Ústavní soud uvádí, že krajský soud nepochybil, když zastavil řízení pro zpětvzetí návrhu prvním vedlejším účastníkem. Podle § 15 z. ř. s. "vezme-li navrhovatel návrh na zahájení řízení zpět, soud může rozhodnout o neúčinnosti tohoto zpětvzetí, jsou-li splněny podmínky pro zahájení řízení i bez návrhu". Návratové řízení je možné zahájit pouze na návrh (§ 480 z. ř. s.), tudíž o neúčinnosti zpětvzetí krajský soud rozhodnout nemohl a podle zákona proto řízení zastavil. Zahájení právě návratového řízení bylo důsledkem chování stěžovatelky samotné, která v rozporu s rozhodnutím soudu ve Spojených státech amerických a bez souhlasu otce nevrátila nezletilého zpět otci.
17. Podstata výhrady stěžovatelky vůči usnesení krajského soudu spočívá v tvrzeném ústavním nároku stěžovatelky na meritorní přezkum druhou instancí. Ústavní soud však konstantně uvádí, že princip dvojinstančnosti, jakožto ústavní požadavek, je založen v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek, včetně přípustných výjimek. Naopak tento princip civilního řízení ústavněprávním požadavkem není a nelze jej tak bez dalšího považovat za součást ústavní záruky práva na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá. Předběžná vykonatelnost návratového rozhodnutí je důsledkem potřeby co nejrychlejšího opětovného etablování statu quo ante, aby nedošlo k tomu, že protiprávní situace bude plynutím času "rehabilitována" (srov. též rozsudek ESLP ze dne 22. 4. 2010 Macready proti České republice, č. 4824/06 a 15512/08).
18. Tvrdí-li stěžovatelka, že v důsledku nepřezkoumání rozhodnutí městského soudu došlo k porušení jejího práva na rodinný život, Ústavní soud k tomu dodává, že ani rozhodnutí městského soudu nevykazuje jakékoli ústavní vady. Městský soud správně vyšel z povahy návratového řízení podle Haagské úmluvy, která je přejata do úpravy § 478 an. z. ř. s. Dané řízení nespočívá v úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem, nezabývá se péčí o dítě. Soud rozhoduje výlučně o tom, kde je obvyklé bydliště nezletilého a zda bude dítě do místa obvyklého bydliště navráceno či nikoliv, a to při zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.
19. Městský soud rozhodl v souladu s vyjádřením psychoterapeutky, která je s nezletilým v kontaktu již více než rok, vzal v potaz informace Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "ÚMPOD"), zohlednil všechny relevantní informace o kontaktech a vazbách nezletilého. V řízení o navrácení naopak není prostor pro hodnocení těch aspektů, na které stěžovatelka v řízení či ústavní stížnosti poukazuje, jako jsou výchovné schopnosti rodičů, jejich osobní a majetkové poměry, nebo rozsahu, v jakém jsou schopni o dítě pečovat. Městský soud správně zkoumal pouze okolnosti rozhodné pro určení obvyklého bydliště dítěte a pro závěr o navrácení do tohoto místa.
20. Městský soud závěr o obvyklém bydlišti nezletilého dostatečně odůvodnil. Uzavřel, že nezletilý prožil celkem zhruba 8,5 let života na území Spojených států amerických, angličtina je pro něj dominantním jazykem a poslední 4 roky prožil s oběma rodiči v A., byl v jejich střídavé péči, chodil na tamní základní školu a měl tam volnočasové aktivity.
21. Městský soud se též dostatečně vypořádal i s přáním nezletilého zůstat s matkou. Uzavřel, že nezletilý je v období mladšího školního věku, kdy se snaží (podle zjištění z rozhovorů s psycholožkou ÚMPOD a psychoterapeutkou ze Spojených států amerických) zaujmout nějakou pozici v konfliktu rodičů. Nezletilý opakovaně říkal, že oba rodiče miluje. Až při postupné eskalaci konfliktu mezi rodiči docházelo u nezletilého k názorovým změnám, k nimž však zavdával příčinu postoj samotné stěžovatelky. Při asistovaných stycích nezletilého s jeho otcem nedocházelo k žádným excesům, spíše naopak byl patrný zdravý rodinný vztah. Městský soud tak zohledněním všech těchto okolností dostatečně odůvodnil, proč nedošlo k naplnění výjimky podle čl. 13 odst. 1 písm. a) a b), resp. odst. 2 Haagské úmluvy. Ta má být navíc vykládána jakožto výjimka restriktivně.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části ustanovení § 15 z. ř. s. sdílí akcesoricky osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu