Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Františka Hoznedra a Marie Hoznedrové, oba zastoupeni JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2016 č. j. 18 Co 129/2016-122, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé žalobou uplatnili po žalovaném náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do soukromí a rodinného života podle ust.
§ 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, když požadovali za zásah do osobnostních práv náhradu každý ve výši 200 000 Kč. Rozhodnutím soudu prvního stupně byla stěžovateli přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, stěžovatelce 50 000 Kč a podle úspěchu ve věci bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 50 % účelně vynaložených nákladů řízení a stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení ve výši 50 %.
Krajský soud rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že každému ze stěžovatelů bylo přiznáno 100 000 Kč s tím, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelé dovolání proti rozhodnutí krajského soudu nepodali, neboť proti výrokům ve věci samé nic nenamítají a vůči nákladovým výrokům považují dovolání za nepřípustné. V ústavní stížnosti výslovně napadají jen nákladový výrok odvolacího soudu. Namítají, že odůvodnění nákladového výroku je strohé a nesprávné, přičemž odvolací soud posuzoval chybně otázku úspěchu stěžovatelů ve věci.
Krajský soud o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 o. s. ř., když dospěl k závěru, že obě strany sporu měly ve věci úspěch z jedné poloviny, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. Soudy však měly aplikovat ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť plnění přiznané stěžovatelům záviselo na úvaze soudu. V tomto směru poukazují na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 42/16 a Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, 30 Cdo 2898/2013, 30 Cdo 2707/2013 a další.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 ,
a další). Ústavní soud proto dává ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by tak mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelů, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., který v případě, že rozhodnutí závisí na úvaze soudu, umožňuje i částečně neúspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů v plné výši. Z uvedeného ustanovení však nevyplývá právní nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši, bez ohledu na výsledek sporu. Dává pouze soudu možnost se odchýlit od pravidla stanoveného v odst. 2 citovaného ustanovení, tj. rozhodnout podle výsledku sporu.
Ústavní soud dává stěžovatelům za pravdu, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je strohé, nicméně má za to, že v kontextu rozhodování soudu prvního stupně je zřejmé, že oba soudy se velmi důkladně zabývaly jak nárokem na náhradu nemajetkové újmy, tak v návaznosti na své závěry i nárokem na náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že své závěry formulovaly tak, že zohlednily výsledek sporu, tedy v daném případě neznamená, že automaticky došlo k porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že stěžovatelé nenapadají rozhodnutí ve věci samé o výši nároku na nemajetkovou újmu, ani vůči tomuto rozhodnutí neuplatnili dovolání. Za situace, kdy lze usuzovat, že sami považují meritorní rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy za správné, nelze hodnotit ani rozhodnutí o nákladech řízení, ve kterém byl promítnut i výsledek řízení ve věci samé, za ústavně rozporné.
Ústavní soud i v této souvislosti dodává, že ho nelze považovat za orgán, jehož úkol by spočíval v perfekcionistické revizi řízení, které proběhlo před ostatními soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08 ,
,
,
IV. ÚS 3470/15 ). Ústavní soud připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku ( sp. zn. III. ÚS 796/08 ,
IV. ÚS 2091/08 ).
Poukaz stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu není zcela případný, neboť v těchto věcech byla řešena otázka náhrady nemajetkové újmy za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu