Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Drápala, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 15 Co 200/2017-71, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 8. 3. 2016 se stěžovatel domáhal po žalovaném (vedlejším účastníkovi) částky 163 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení související se sporem o konkrétní pozemek, přičemž dne 25. 5. 2017 vzal stěžovatel žalobu zpět poté, co neúspěšně opětovně požadoval přerušení řízení. Paralelně pak probíhalo řízení o určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Usnesením Městského soudu v Brně (dále "městský soud") ze dne 6. 6. 2017 č. j. 72 C 80/2016-64 bylo na základě zpětvzetí žaloby rozhodnuto o zastavení řízení, dále o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku stěžovateli.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na základě odvolání vedlejšího účastníka řízení změnil ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobce (stěžovatel) je povinen zaplatit žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši 19 166,40 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1 512,50 Kč. Krajský soud se zabýval otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž zavinění posuzoval z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku.
Z důvodu zpětvzetí žaloby, který uvedl stěžovatel, dle krajského soudu nevyplynulo, že by žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvého stupně odvolací soud uvedl, že nepřiznání nákladů žádné ze stran dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přichází v úvahu v případě, že k zastavení řízení došlo za situace, kdy je procesně nezavinil žádný z účastníků řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že žaloba byla podána pouze z procesní opatrnosti s ohledem na nejistý výsledek jiného probíhajícího sporu.
Ani nepřerušení řízení nelze přičítat k tíži žalovaného tak, že by mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení spojených s bráněním jeho práva.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). Podle stěžovatele napadené rozhodnutí vykazuje vady, že dochází nejen k porušení práv stěžovatele, ale též k porušení základních zásad civilního řízení a principů právního státu.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení a jak posoudil procesní zavinění těchto nákladů. Dále podrobně rekapituluje spor s vedlejším účastníkem ohledně pozemku, který stěžovatel vedlejšímu účastníkovi prodal, posléze z důvodu nezaplacení celé kupní ceny od kupní smlouvy odstoupil a část zaplacené kupní ceny vrátil. Stěžovatel uvádí, že žalobu na zaplacení 163 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podal z procesní opatrnosti v situaci, kdy prvostupňovým rozhodnutím soudu v řízení o určení vlastnictví byla určovací žaloba stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel tvrdí, že otázku nákladů řízení je nutno vnímat komplexně v návaznosti na paralelní řízení o žalobě na určení vlastnictví, přičemž stěžovatel měl zájem a podnikal kroky ke smírnému vyřešení situace, ze strany vedlejšího účastníka docházelo k nepoctivému jednání a zneužívání práva. Stěžovatel dále uvádí, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/06 ze dne 8. 11. 2007 (N 186/47 SbNU 443), plyne, že rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým prosazováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.
Podle stěžovatele jsou obecné soudy při rozhodování povinny přihlížet ke konkrétním okolnostem případu, nikoliv pouze mechanicky při zpětvzetí žaloby přiznávat náhradu nákladů řízení žalovanému a zcela přitom opomíjet důvody podání žaloby i jejího zpětvzetí, mezi nimi též nepřerušení řízení ze strany soudu. Pokud obecné soudy budou aplikovat obdobný přístup i v dalších věcech, bude to dle stěžovatele znamenat ohrožení práva jednotlivců na přístup k soudu v případech, kdy jsou jednotlivci nuceni např. s ohledem na běh promlčecí lhůty zahájit současně dvě soudní řízení, z nichž úspěch jednoho je závislý na předchozím skončení druhého.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud neměl odvolání vedlejšího účastníka vůbec projednat, neboť nemělo předepsané náležitosti, nebylo zřejmé, čeho se vedlejší účastník domáhá a chyběl odvolací důvod.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení.
Ve vztahu k argumentu, že odvolání nemělo předepsané náležitosti, krajský soud uvedl, že u odvolání, které nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, lze podle § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumat rozhodnutí soudu prvého stupně i z jiných důvodů, než byly v odvolání uplatněny. O nákladech řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti v rozhodnutí, jimž se řízení u něho končí. Při rozhodování o nákladech řízení není vázán návrhem účastníků.
Krajský soud dále uvádí, že rozhodování o nákladech řízení podle úspěchu ve věci je pravidlem. Rozhodoval tedy podle procesního úspěchu ve věci, přičemž důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř. v tomto případě neshledal. V případě zastavení řízení se zavinění účastníka posuzuje z procesního hlediska. Bez procesní aktivity stěžovatele by nebylo řízení zahájeno, bez jeho procesního úkonu, jimž došlo ke zpětvzetí žaloby, by řízení nebylo zastaveno. K tíži druhého účastníka, který byl soudem vyzván k procesní aktivitě a bránil se žalobě, a jehož případná nečinnost by pro něho mohla mít nepříznivé následky, nelze přičítat, že soud prvého stupně řízení k návrhu stěžovatele nepřerušil. Žalovanému objektivně vznikly náklady spojené s účelným bráněním práva. K argumentu procesní opatrnosti soud uvádí, že nebylo možno provádět dokazování ohledně skutečnosti, nakolik v době podání žaloby byl stav jiného řízení takový, aby tento "taktický" krok zdůvodňoval.
Krajský soud dále uvádí, že z pohledu rovnosti stran při posuzování náhrady nákladů řízení byl žalovaný ve stejně nejisté situaci jako žalobce (stěžovatel). Za situace, kdy řízení nebylo přerušeno, musel se žalovaný proti žalobě, byť podané z procesní opatrnosti, bránit, neboť rovněž nevěděl, jaký bude výsledek jiného sporu mezi účastníky, kdo v něm bude procesně úspěšný a zda bude žaloba podaná z procesní opatrnosti nakonec vzata zpět či nikoliv. Stěžovatel si musel být při podání žaloby vědom, že s ohledem na výsledek jiného sporu nemusí být shledána důvodnou. Pro případ, že jiný spor vedený mezi účastníky pro něho dopadne příznivě, si musel být vědom toho, že aby předešel zamítnutí žaloby, bude nucen vzít ji zpět, tj. učinit úkon, kterým z procesního hlediska zavinil náklady řízení.
Stěžovatel v replice setrvává na své argumentaci, tvrdí, že postup soudu vedl k nespravedlivému výsledku, že náklady řízení je nutno posuzovat v širších souvislostech a vždy je nutno hodnotit specifické okolnosti případu. Opakuje argumentaci nálezem sp. zn. II. ÚS 439/06 a opětovně poukazuje na to, že vedlejší účastník jednal v rozporu s právem, kvůli čemuž celý spor vznikl. K argumentaci soudu ohledně projednatelnosti odvolání se stěžovatel nevyjadřuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 439/06 , který zmiňuje stěžovatel, Ústavní soud uvedl, že "rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým prosazováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Je zásahem do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pokud se odvolací soud nikterak nezabýval stěžovatelovou argumentací, k jejímuž doložení stěžovatel navrhoval provedení důkazů".
Právní závěry Ústavního soudu je vždy nutno interpretovat v kontextu skutkových okolností, na základě kterých byly učiněny. V odkazovaném rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 439/06 žalobce vzal svůj návrh zpět v momentě, kdy ještě žalovanému nevznikly žádné náklady. Chybou soudu (chybné zařazení zpětvzetí návrhu do spisu) však došlo k tomu, že směnečný platební rozkaz byl vydán i přes zpětvzetí návrhu a řízení bylo zastaveno později. Soud však ve vztahu k nákladům řízení nijak neřešil otázku, kdy došlo ke zpětvzetí návrhu, a to i přesto, že žalobce to požadoval, doložil soudu kopii zpětvzetí návrhu spolu s dokladem o odeslání doporučené zásilky příslušnému soudu.
V nyní posuzované věci však stěžovatel nepředložil soudu při zpětvzetí žaloby žádná tvrzení, ze kterých by bylo možno usuzovat na existenci mimořádných okolností umožňujících postupovat jinak než dle pravidla procesního zavinění. Návrh na zpětvzetí žaloby ze dne 25. 5. 2017 odůvodnil stěžovatel tak, že "vzhledem k tomu, že došlo ke změně vlastnického práva k nemovité věci - předmětnému pozemku par. č. X v k. ú. Mušov a můj klient již není jeho vlastníkem, ztrácí žaloba o vydání bezdůvodného obohacení v tomto okamžiku své opodstatnění" (č. l. 61). Stěžovatel sice ve zpětvzetí navrhuje, aby žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení, ovšem zdůvodnění tohoto postupu návrh neobsahuje.
Rozhodnutí soudu prvého stupně, které stěžovatel považuje za správné, taktéž nijak nezdůvodňuje výrok, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Není tudíž zřejmé, z jakých úvah soud prvého stupně vycházel, resp. jak otázku procesního zavinění posoudil. Zde Ústavní soud připomíná nález sp. zn. III. ÚS 2153/11 ze dne 14. 11. 2011 (N 193/63 SbNU 235), podle něhož "v případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu je třeba o nákladech řízení rozhodovat primárně dle § 146 odst. 2 o.
s. ř. a posoudit zavinění toho kterého účastníka řízení na zastavení řízení. Pokud soud v takovém případě pouze odkáže na § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [nyní písm. b) - pozn. ÚS] a bez bližšího odůvodnění rozhodne o tom, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladu řízení, zatíží své rozhodnutí prvkem libovůle, který vždy představuje zásah do práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Z hlediska odůvodnění lze tedy spatřovat pochybení spíše na straně prvostupňového soudu, nikoli soudu odvolacího.
Ani v rámci odvolacího řízení nesdělil stěžovatel soudu žádné argumenty svědčící pro využití moderačního práva, resp. pro nezohlednění principu procesního zavinění při zpětvzetí návrhu, když se k odvolání podanému vedlejším účastníkem právě do nákladů řízení nijak nevyjádřil (srov. č. l. 66 a násl. soudního spisu). Je pravdou, že odvolání vedlejšího účastníka (stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci doručeno dne 10. 7. 2017, srov. č. l. 67) neobsahovalo argumentaci, vůči které by se mohl stěžovatel vymezovat, na straně druhé byl napaden právě výrok o nákladech řízení a stěžovateli muselo být zřejmé, že odvolací soud může otázku nákladů řízení posoudit jinak.
Na rozdíl od soudu prvého stupně odvolací soud poměrně podrobně zdůvodnil, proč vyšel z pravidla procesního zavinění a proč tedy musí náklady řízení hradit stěžovatel. A to za situace, kdy jakákoli argumentace ze strany stěžovatele při zpětvzetí návrhu stran využití moderačního práva soudu nebyla vznesena. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že odvolání vedlejšího účastníka nemělo být projednáno, nelze v postupu odvolacího soudu shledávat protiústavní vadu, neboť rozhodl v intencích § 212a odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2210/11 ze dne 30. 8. 2011, dostupné na nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)].
Pokud tedy soud vyšel z ryze procesního pohledu a shledal, že zpětvzetí návrhu jde z hlediska nákladů řízení k tíži stěžovatele, nelze s ohledem na shora uvedené v jeho závěrech shledávat zjevný exces, který by připustil zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí, vyjádření účastníka řízení a obsahu spisu přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Jan Filip v. r. předseda senátu