Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace EGIS Praha, spol. s r. o., sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, sídlem Kováků 554/24, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018 č. j. 29 Cdo 4408/2016-229, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016 č. j. 28 Co 451/2015-180 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. srpna 2015 č. j. 12 C 240/2014-139, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 20 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 8. 2015 č. j. 12 C 240/2014-140 zamítl žalobu stěžovatelky o určení, že "rozhodnutí Odvolací komise České asociace farmaceutických firem, zájmové sdružení právnických osob, spisová značka 1/2014 ze dne 14. 4. 2014 je v rozporu s právními předpisy České republiky a stanovami a dalšími předpisy České asociace farmaceutických firem, zájmové sdružení právnických osob" (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Takto obvodní soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala shora uvedeného určení rozporu rozhodnutí Odvolací komise České asociace farmaceutických firem, zájmové sdružení právnických osob (dále jen "žalovaná") s právními předpisy České republiky a stanovami a dalšími jejími předpisy s tvrzením, že v roce 2013 u příležitosti oslav stého výročí založení mateřské společnosti stěžovatelky zadala u mediální agentury CRS a. s. zpracování článků k otištění v příloze deníku E15, který by stěžovatelku, respektive její mateřskou společnost a jejich činnost, představil čtenářům. V článku měly být rovněž uvedeny informace o látkách vztahujících se k přípravku REMSIMA a o spolupráci mateřské společnosti stěžovatelky s výrobcem přípravku, když jako zdroj informací pro přípravu článku stěžovatelky poskytl mediální agentuře tiskovou zprávu o tomto přípravku určenou pro pracovníky ve zdravotnictví. Článek byl v příloze deníku E15 otištěn bez autorizace ze strany stěžovatelky a publikovaný text vedle obecných informací o mateřské společnosti stěžovatelky obsahoval název léčivého přípravku REMSIMA a jeho účinnou látku. Z těchto důvodů Etická komise žalované zahájila se stěžovatelkou řízení pro porušení etického kodexu žalované a konstatovala, že stěžovatelka zveřejněním článku porušila etický kodex žalované a uložila jí povinnost zajistit proškolení jejích marketingových pracovníků v oblasti regulace reklamy. Na základě stěžovatelkou podaného odvolání rozhodovala Odvolací komise žalované, která napadené rozhodnutí potvrdila, ovšem dle názoru stěžovatelky z jiných důvodů, porušila zásadu dvojinstančnosti řízení a nepostupovala v souladu s jednacím řádem žalované.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 2. 3. 2016 č. j. 28 Co 451/2015-180 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Obecné soudy dospěly k závěrům, že z provedeného dokazování je zřejmé, že jak Etická komise žalované, tak Odvolací komise žalované postupovaly podle svých stanov, stěžovatelka měla možnost písemně se k zahájenému řízení vyjádřit, což učinila, byla vyzvána k označení veškerých důkazů, což nesplnila. Na jednání Etické komise žalované byli slyšeni svědci, kteří byli předvoláni, aniž to stěžovatelka navrhovala. Etická komise žalované v rozhodnutí uvedla, z jakých důkazů vycházela, stěžovatelka byla řádně poučena o možnosti podat odvolání, čehož využila. Na základě jejího odvolání rozhodla Odvolací komise žalované a své rozhodnutí náležitě odůvodnila. Není tedy zřejmé, co konkrétně má stěžovatelka na mysli, pokud argumentuje tím, že byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť z ničeho nevyplývá, že by jednání orgánů žalované mělo být ovládáno stejnými postupy jako jednání před civilním soudem, tedy že by měla být stěžovatelka poučována např. dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nelze přisvědčit ani námitce, že Odvolací komise žalované posuzovala věc zcela jinak než Etická komise žalované. Podstata věci posuzovaná orgány žalované spočívala v tom, zda se skutečně stěžovatelka může vyvinit ze své odpovědnosti za zveřejnění onoho reklamního článku v podobě, jak vyšel v deníku E15. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že sama stěžovatelka při jednání před obvodním soudem uvedla, že pokud by bylo prokázáno, že tento článek zadala tak, jak byl publikován, pak nechť je trestána. Obecné soudy nepovažují názor stěžovatelky, že neodpovídá za obsah článku, za správný. Zadala-li otištění článku v jiné podobě, pak to měla prokázat, což neučinila, a obě komise žalované tedy rozhodovaly na základě veškerých dostupných důkazů, jejich postup pak byl v souladu se stanovami i interními předpisy žalované a zároveň i s právními předpisy České republiky.
4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2018 č. j. 29 Cdo 4408/2016-229 tak, že se dovolání odmítá (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Je tomu tak již proto, že na řešení otázek, které stěžovatelka Nejvyššímu soudu předestřela (jakožto dosud neřešené), napadené rozhodnutí městského soudu nezávisí, což následně Nejvyšší soud odůvodňuje.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání, konkrétně otázek, na jejichž řešení závisí rozsudek městského soudu, nevycházel ze skutečného obsahu rozsudků obvodního a městského soudu ani ze skutečného obsahu rozhodnutí orgánů žalované. Namísto zohlednění skutečnosti, že orgány žalované neposuzovaly naplnění požadavku pro uložení sankce, kterou stěžovatelku potrestaly, pak absenci tohoto posouzení dokonce nahradil svojí relevantně nepodloženou úvahou, že k takovému posouzení došlo, ačkoli v rozhodnutí orgánů žalované o něm není ani slovo. Městský soud pak odvolací námitky stěžovatelky z větší části ignoroval a jedinou větou nevysvětlil, proč je nepovažuje za důvodné. Tímto zásadním porušením procesních pravidel v neprospěch stěžovatelky obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu. Obecné soudy zamítnutím žaloby stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolací komise žalované porušujícímu mimo jiné vnitřní předpisy žalované tvořící základní prvek její existence jako právnické osoby a právní rámec členství v něm porušily také právo stěžovatelky se v žalované svobodně sdružovat. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní stížnost je založena zejména na tvrzení stěžovatelky, že její dovolání bylo podle § 237 o. s. ř. přípustné, a to pro řešení právních otázek, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil. Ústavní soud shledává, že Nejvyšší soud v předmětné věci v napadeném usnesení přezkoumatelně a zcela přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů nespočívají na řešení otázek, které stěžovatelka ve svém dovolání vymezila, a Ústavní soud na tomto výkladu provedeném Nejvyšším soudem neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Jestliže Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci je zjevné, že předpoklad pro uložení nápravného opatření (jež spočívalo v uložení povinnosti stěžovatelce proškolit své marketingové pracovníky), upravený jednacím řádem žalované (totiž že porušení mělo dopad na odbornou nebo laickou veřejnost, přičemž nápravné opatření musí směřovat k nápravě takového stavu), měla Odvolací komise žalované za zjevně naplněný, což vyjádřila právě tím, že nápravné opatření stěžovatelka uložila, a posuzovaly-li obecné soudy (k námitce stěžovatelky) splnění tohoto předpokladu, tak činnost orgánů žalované nijak nenahrazovaly, nelze jeho závěr posuzovat za nikterak extrémní, který by odůvodňoval případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu i Nejvyššího soudu, a z nich vyplývající závěr, že se stěžovatelka nemůže vyvinit ze své odpovědnosti za zveřejnění předmětného reklamního článku v podobě, jak vyšel v deníku E15, jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)], přičemž obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny. Jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu