Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti Filipa Noska, zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. září 2025 č. j. 22 Co 228/2025-250, a proti výroku II a III usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. července 2025 č. j. 6 C 282/2022-240, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a J. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
2. Z podané ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí řízení o žalobě vedlejší účastnice (schválené opatrovnickým soudem) zastavil (výrok I), výrokem II nepřiznal žádnému z účastníků (tedy ani stěžovateli jako žalovanému) náhradu nákladů řízení a výrokem III uložil vedlejší účastnici a stěžovateli povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši celkem 27 396 Kč, a to vedlejší účastnici v částce 16 198 Kč a stěžovateli v částce 11 198 Kč. Vedlejší účastnice se domáhala určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem s tvrzením, že je převedla na stěžovatele kupní smlouvou ze dne 25. 5. 2017, která je však absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření trpěla duševní poruchou, pro kterou nebyla způsobilá k takovému právnímu jednání. Vedlejší účastnice byla totiž rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 6. 2020 č. j. 0 Nc 3055/2018-820, omezena ve svéprávnosti s tím, že není způsobilá samostatně hospodařit s částkou přesahující 15 000 Kč měsíčně, není schopna samostatně nakládat s majetkem a zavazovat se k plnění, jehož hodnota přesahuje 15 000 Kč, a uzavírat smlouvy s opakujícím se plněním bez ohledu na výši plnění. Okresní soud se v tomto závěru opíral o znalecký posudek soudního znalce - psychiatra MUDr. Alexandra Štorka. Protože znalec MUDr. Alexander Štorek v průběhu řízení, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí, zemřel, ustanovil okresní soud nového znalce k posouzení způsobilosti vedlejší účastnice uzavřít kupní smlouvu ke dni 25. 5. 2017. Nově ustanovený znalec MUDr. Jaroslav Novotný uzavřel, že vedlejší účastnice ke dni 25. 5. 2017 netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila neschopnou uzavřít uvedenou kupní smlouvu. Na základě těchto nových znaleckých závěrů vzala vedlejší účastnice podanou žalobu zpět. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas, avšak požadoval plnou náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., kterou vyčíslil na 283 779,89 Kč.
3. Okresní soud podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil. S odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo teprve po zpracování znaleckého posudku nově ustanoveným znalcem, do té doby vedlejší účastnice nemohla pochybovat o důvodnosti své žaloby, podané na základě znaleckého posudku MUDr. Štorka. Okresní soud proto shledal, že procesní zavinění, které vedlo k zastavení řízení, nelze přičítat k tíži vedlejší účastnice. Dále uvedl, že pro rozhodování v dané věci byl stěžejním podkladem znalecký posudek, který byl vypracován k návrhu stěžovatele za celkem 32 396 Kč, přičemž stát za něj uhradil 27 396 Kč po odečtení zálohy 5 000 Kč zaplacené stěžovatelem. Jelikož u žádného z účastníků soud neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti každého z nich podílet se na nákladech státu rovným dílem, a proto po odečtení zálohy zaplacené stěžovatelem rozhodl o povinnosti stěžovatele k zaplacení náhrady nákladů státu v částce 11 198 Kč a vedlejší účastnici uložil zaplatit zbývající druhou polovinu 16 198 Kč.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 6 292 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že výlučně vedlejší účastnice z procesního hlediska zavinila zastavení řízení podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., a proto jí vznikla povinnost k náhradě nákladů řízení. Ovšem po zvážení konkrétních okolností věci dospěl krajský soud k závěru, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., pro které ve vztahu mezi účastníky je namístě stěžovateli nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení. Pro soud bylo rozhodující, že vedlejší účastnice podala žalobu v situaci, kdy již byla omezena ve svéprávnosti (k jejímu omezení došlo na základě výsledků trestního řízení, kdy vedlejší účastnice jako oběť trestné činnosti prodala nemovité věci stěžovateli) a ke zpětvzetí žaloby došlo až na základě odlišného výsledku znaleckého zkoumání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že krajský soud vydal překvapivé rozhodnutí, kterým porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť potvrdil rozhodnutí okresního soudu z jiných důvodů, než na kterých jej založil okresní soud, přičemž stěžovateli neumožnil se k odlišnému právnímu názoru, tedy zejména k aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit. Stěžovatel totiž od počátku řízení namítal nedůvodnost nároku vedlejší účastnice s tím, že v době uzavření kupní smlouvy byla způsobilá právně jednat, jak ostatně potvrzovaly i výpovědi svědků vyslechnutých v řízení. Přitom důkazní břemeno o tom, že v době uzavření smlouvy nebyla způsobilá právně jednat, leželo na vedlejší účastnici, nikoliv na něm, přesto mu okresní soud uložil povinnost ke složení zálohy na náklady zpracování znaleckého posudku. S odkazem na § 150 o. s. ř. rovněž nelze rozhodovat o náhradě nákladů řízení státu, ale jen o náhradě nákladů mezi účastníky řízení. Aplikace moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. je podle stěžovatele nespravedlivá v daném případě i proto, že vedlejší účastnice během řízení odmítla stěžovatelem navrhovaný smír, podle něhož by jí vrátil nemovité věci, jichž se stal spoluvlastníkem, a vedlejší účastnice by mu vrátila jím uhrazenou kupní cenu. Podle stěžovatele konečně nebylo spravedlivé, že krajský soud vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení za její vyjádření k jeho odvolání proti nákladovým výrokům, protože soud o nákladech řízení rozhoduje z moci úřední.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Dále Ústavní soud připomíná, že otázky spojené s náhradou nákladů řízení posuzuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí nemají.
9. V prvé řadě není pravda, že by se krajský soud zpronevěřil nálezové judikatuře Ústavního soudu zapovídající překvapivou aplikaci moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. Jak plyne i jen z rekapitulace provedené krajským soudem v odůvodnění jeho usnesení, eventuální aplikaci § 150 o. s. ř. ve svém vyjádření k odvolání stěžovatele zmínila sama vedlejší účastnice a krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že dal účastníkům řízení prostor, aby se k eventuální aplikaci tohoto ustanovení v dané věci vyjádřili.
Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nepřináší dostatečnou argumentaci, z níž by vyplývalo, že tyto skutečnosti uváděné krajským soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídají skutečnosti. Důvodná rovněž není námitka stěžovatele, že důsledky aplikace § 150 o. s. ř. nelze vztahovat k povinnosti účastníků řízení hradit náklady řízení státu. Obecné soudy proti tomuto závěru totiž v dané věci nepostupovaly, toliko na základě okolností případu rozhodly, že je spravedlivé, aby se stěžovatel i vedlejší účastnice na náhradě nákladů řízení státu - vypracování znaleckého posudku, který byl vypracován k návrhu stěžovatele - podíleli rovným dílem.
10. Moderační právo navíc krajský soud ve věci stěžovatele neaplikoval jen s ohledem na sociální poměry vedlejší účastnice, ale i s ohledem na podrobně krajským soudem popsané specifické okolnosti věci. Krajský soud se rovněž vypořádal s tvrzením stěžovatele, že to byla vedlejší účastnice, kdo odmítl jím navrhovaný smír. K tomu v odůvodnění svého rozhodnutí dodal, že vedlejší účastnice takto postupovala proto, že peněžní prostředky, které jí stěžovatel na bankovní účet za sporné nemovité věci poskytl, byly vedlejší účastnici odcizeny osobami, které jí zprostředkovaly prodej stěžovateli.
11. Vzhledem k výše uvedené zdrženlivosti Ústavního soudu v nákladových věcech a při zohlednění bagatelní výše částky týkající se nákladů samotného odvolacího řízení (6 292 Kč), nemůže ke kasačnímu zásahu vést ani tvrzení stěžovatele, že vyjádření vedlejší účastnice k jeho odvolání nebylo účelně vynaloženým úkonem právní pomoci.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu