Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele ZEMĚDĚLSKÉHO DRUŽSTVA PERUC, se sídlem v Peruci 304, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2824/2018-445 ze dne 5. září 2019, a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 905/2016-422 ze dne 14. března 2018 a Okresního soudu v Lounech č. j. 10 C 350/2007-387 ze dne 27. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Tomáše Matouška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadeným rozsudkem uložil Okresní soud v Lounech (dále jen "nalézací soud") stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) 160 130 Kč s příslušenstvím a nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil svoji povinnost podle § 23 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zák. o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a neodstranil nános bláta ze silnice, kterou znečistil, a neoznačil ani závadu ve sjízdnosti komunikace. Mezi porušením právní povinnosti a škodou na osobním automobilu vedlejšího účastníka havarovaném na znečištěné silnici je příčinná souvislost, takže podle § 420 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 odpovídá stěžovatel za vzniklou škodu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a jeho rozsudek potvrdil. Znečištění silnice bylo způsobeno činností stěžovatele a bylo zároveň příčinou škody na havarovaném automobilu. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry ohledně výše škody; skutečnost, zda vedlejší účastník (poškozený) skutečně věc opravil, není podstatná a rovněž nelze rozsah náhrady škody činit závislým na tom, jak poškozený s věcí naloží; zda bylo vozidlo vedlejšího účastníka opraveno a dále provozováno, není podstatné.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího.
4. Proti všem ve výroku uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které polemizuje (zejména) se závěry soudů ohledně příčinné souvislosti a výše škody. Uvádí, že napadená rozhodnutí jsou excesivní a bylo jimi porušeno jeho právo na řádné soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, pomíjí-li možný výklad jiný (ústavně konformní), je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu.
6. Stěžovatel v projednávané věci pokračuje v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před obecnými soudy. Podmínky, za kterých je povinen škůdce k náhradě škody, upravuje zákon a je zásadně na obecných soudech, aby v konkrétních případech posoudily, zda je povinnost k náhradě škody dána. Ústavnímu soudu nepřísluší uvedenou činnost obecných soudů nahrazovat a v rovině tzv. podústavního práva přezkoumávat; je oprávněn a povinen zasáhnout, byl-li by výklad učiněný obecnými soudy zjevně excesivní, případně by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2061/15
), což se v daném případě nestalo. Soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily a závěry vysvětlily - to, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu