Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Nymburského, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 29 Cdo 3061/2014-180, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 245/2012-133, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 33 Cm 36/2006-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 33 Cm 36/2006-103, bylo rozhodnuto o tom, že tam blíže specifikované rozhodnutí jediného společníka úpadce K + Z Handel-Montagebau s.r.o. ze dne 7. 7. 2005 v působnosti valné hromady je neplatné (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 245/2012-133, jako věcně správné potvrzeno.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 29 Cdo 3061/2014-180, odmítnuto podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), neboť stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 a jeho dovolání tudíž neobsahovalo všechny obligatorní náležitosti.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal, že předmětná žaloba na určení neplatnosti valné hromady měla být ve vztahu ke stěžovateli zamítnuta, neboť stěžovatel nebyl ve věci pasivně legitimován. Dále uvedl, že mu bylo znemožněno v řízení vykonávat svá procesní práva (zejména tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání), odvolací soud zcela nevyčerpal předmět odvolacího řízení a dovolací soud posoudil jeho dovolání formalisticky, čímž se ve vztahu ke stěžovateli dopustil denegatio iustitiae.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (nejsou-li splněny podmínky pro "přijetí" ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnil, avšak neučinil tak procesně regulérním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 245/2012-133, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 33 Cm 36/2006-103, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud proto posoudil - v dané části - obsah ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatele ze dne 9. 2. 2014 včetně jeho doplnění ze dne 12. 6. 2014, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti od soudu prvního stupně vyžádal, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Jak již bylo uvedeno výše, bylo dovolání stěžovatele dovolacím soudem odmítnuto z důvodu, že neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a). V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
12. Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatel ve svém dovolání ze dne 9. 2. 2014, které bylo sepsáno přímo stěžovatelem, ve vztahu k otázce jeho přípustnosti uvedl toliko to, že tato vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy zde odkázal na již více než rok neúčinnou právní úpravu, která byla novelizována zákonem č. 404/2012 Sb. (s účinností k 1. 1. 2013). V doplnění dovolání ze dne 12. 6. 2014, které již bylo sepsáno stěžovateli pro dovolací řízení ustanoveným právním zástupcem, pak ve vztahu k otázce vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není uvedeno ničeho. S přihlédnutím k uvedenému je tak zřejmé, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil všechny zákonem stanovené náležitosti dovolání. Dovolací soud proto nepochybil, když jeho dovolání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu