Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Zahuty, advokáta, sídlem Veveří 365/46, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2024 č. j. 4 To 389/2024-174 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 25. září 2024 č. j. 5 Nt 27001/2020-168, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 26 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a ve svém výsledku též práva obviněného na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Při páchání trestného činu násilí proti úřední osobě byl obviněný vlivem alkoholu nepříčetný a jeho trestní stíhání tak orgány činné v trestním řízení zastavily. Trestní soudy následně rozhodly o uložení ochranného léčení. Poté došlo k zahájení řízení o stížnosti pro porušení zákona a stěžovatel byl ustanoven obhájcem obviněného podle § 36a odst. 2 písm. b) trestního řádu. V řízení o stížnosti pro porušení zákona šlo o to, zda trestní soudy v souladu se zákonem uložily obviněnému ústavní ochranné léčení protialkoholní. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli a konstatoval, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného.
3. Po skončení řízení navrhl stěžovatel podle § 151 odst. 3 trestního řádu, aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů. Okresní soud v Mostě se ztotožnil s výčtem provedených úkonů, ale nikoli s výší odměny za jednotlivé úkony. Stěžovatel byl totiž ustanoven až ve vykonávacím řízení a v tom mu podle § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží odměna pouze ve výši jedné poloviny. Okresní soud tak stěžovateli napadeným usnesením přiznal jen 3 509 Kč (výrok I) a ve výši 2 783 Kč jeho návrh zamítl (výrok II). Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že stížnost je nedůvodná, a ztotožnil se s názorem okresního soudu, že šlo o řízení vykonávací. Stěžovateli okresní soud krátil odměnu v souladu se zákonem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom skutečnosti, že jde o bagatelní částku, ale tvrdí, že jeho věc má judikaturní přesah. Svou argumentaci zakládá na dvou argumentačních liniích. Zaprvé, obecné soudy systémově zaujaly výklad vedoucí ke snižování nákladů soudů. Ohrožuje to práva obviněných, protože ti jsou zpravidla na pomoci ustanovených advokátů zcela závislí. Dochází tak k porušení práva na obhajobu. Zadruhé, v řízení o porušení zákona šlo o věc samu (výrok o trestu, tj. hmotněprávní otázku), nikoli o rozhodování ve vykonávacím řízení. Posouzení trestních soudů tak bylo nezákonné s přesahem do neústavnosti.
5. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Stěžovatel je advokát, proto nemusí být zastoupen jiným advokátem [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná.
6. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, kde zákon vylučuje možnost podání dovolání (§ 265a odst. 1, 2 trestního řádu a contrario). Zároveň jde o bagatelní věc ve výši pouhých 2 783 Kč. Ústavní soud opakovaně uvádí, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu je tak namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 8. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16
(N 150/82 SbNU 379, bod 11].
7. Stěžovatel sám konstatuje, že si je vědom bagatelnosti částky. Správně k tomu ale uvádí, že bagatelnost nelze hodnotit jen pouze podle výše částky. Vedle toho se při posuzování bagatelnosti uplatní i hledisko kvalitativní. Ústavní soud hodnotí kromě intenzity porušení základních práv i to, nakolik má ústavněprávní otázka, která v daném případě vyvstala, relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Obrazně to lze vyjádřit i tak, že se zkoumá hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen [nálezy ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139), bod 20, či ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19
(N 49/99 SbNU 111), bod 19].
8. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že způsob, jakým soudy aplikovaly v případě stěžovatele advokátní tarif, je nesprávný. Zároveň zdůrazňuje, že jde o aplikaci podzákonného předpisu, touto nesprávnou aplikací je dotčena minimální částka a (prostá) nezákonnost rozhodnutí nezakládá bez dalšího neústavnost. Není úkolem Ústavního soudu, aby odstraňoval z právního řádu nezákonná rozhodnutí. V nynější věci jde o vskutku bagatelní částku a ani stěžovatel nesnáší žádnou argumentaci, kterou by doložil zásah do svých ústavně zaručených práv, ani nedokládá tvrzená systémová pochybení v rozhodování obecných soudů o věcech tohoto typu, která by tuto věc přenesla přes práh bagatelnosti a dala jí ústavní rozměr.
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu