Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti sp pohledávky brno s. r. o. v likvidaci, sídlem Skalky 2918/28, Brno, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Skalky 2918/28, Brno, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2025 č. j. 16 Co 210/2025-513 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2024 č. j. 16 C 159/2019-399, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic s. p., sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4 - Krč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich výroků) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s povinností zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši přesahující 700 000 Kč.
3. Právní předchůdkyně stěžovatelky se domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 8 639 760 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení z důvodu tvrzeného neoprávněného čerpání bankovní záruky. V daném sporu byla řešena specializovaná otázka obchodních vztahů v návaznosti na insolvenční řízení původního zhotovitele stavby (SDS EXMOST spol. s r. o.), kterou realizoval na základě smlouvy o dílo pro vedlejšího účastníka.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 601 478,90 Kč (výrok II). O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Vypořádal se i s tím, že vedlejší účastník je zřízen Ministerstvem dopravy ČR a jeho základním předmětem činnosti je zajišťování výstavby, modernizace, správy, údržby a oprav dálnic a silnic I. třídy a jejich součástí a příslušenství ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Uznal, že zákon sice předpokládá, že má vlastní organizační složku pro zastupování před soudem a obecně není důvod pro zajišťování těchto služeb advokátem, nicméně v projednávané věci uplatnil výjimku připuštěnou Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1877/10 , neboť se jednalo o složitou a specializovanou problematiku (bankovní záruka) v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením původního zhotovitele stavby, a považoval proto zastoupení advokátem za přípustné.
5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž napadala oba výroky.
6. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 104 628,70 Kč. K nákladům řízení před obvodním soudem uvedl, že správně postupoval podle úspěchu ve věci. I podle něj byly v dané věci náklady na právní zastoupení vynaloženy účelně, když s ohledem na právní povahu projednávané věci nemohl vedlejší účastník spolehlivě zajistit projednání věci prostřednictvím svých zaměstnanců, u kterých nelze tak specializované právní znalosti předpokládat.
7. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výše citovaným nákladovým výrokům, neboť soudy neposoudily věc individuálně, řádně neodůvodnily rozhodnutí a nevypořádaly se s námitkou stěžovatelky o neúčelnosti externího právního zastoupení v řízení před obecnými soudy.
8. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník je státní příspěvkovou organizací, která má k dispozici dostatečný počet odborných pracovníků - právníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů vedlejšího účastníka před soudy.
9. Zároveň namítá, že soudy nedostály legitimnímu očekávání a předvídatelnosti rozhodování a nezachovaly tak rovnost účastníků.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se významně promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel.
12. Soudy shodně hodnotily náklady řízení podle pravidla úspěchu ve věci. S ohledem na zamítnutí žaloby stěžovatelky tomuto postupu nelze ničeho vytknout.
13. Namítá-li stěžovatelka, že soudy neposoudily věc individuálně, řádně neodůvodnily rozhodnutí a nevypořádaly se námitkou neúčelnosti externího právního zastoupení vedlejšího účastníka, nelze jí přisvědčit.
14. Obvodní soud se otázkou nákladů řízení zabýval dostatečně, včetně postavení vedlejšího účastníka jako státní organizace (body 41 a 42 rozsudku obvodního soudu). Poukázal přitom na výše uvedený nález Ústavního soudu a zohlednil, že spor se týkal specializované otázky bankovní záruky v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením s původním zhotovitelem. Po zaměstnancích vedlejšího účastníka nelze požadovat tyto specializované právní znalosti, které neodpovídají základnímu předmětu jeho činnosti. Městský soud se se závěry odvodního soudu ztotožnil a na odvolací námitky stěžovatelky dostatečně reagoval (bod 20). Postupu obeckých soudů nelze z hlediska nároků na odůvodnění ničeho vytknout.
15. Neobstojí ani námitka obecnosti úvah bez dostatečné individualizace, neboť soudy své závěry odůvodňují právě s poukazem na individuální okolnosti dané věci a na povahu řešených právních otázek, přičemž vycházejí z nálezu sp. zn. I. ÚS 1877/10
.
16. K námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí, resp. porušení legitimního očekávání stěžovatelka neuvádí, jaké legitimní očekávání má na mysli, z čeho má plynout, případně jakým jiným rozhodnutím se mají nyní napadená rozhodnutí protivit. Naopak poukazuje na "skutkově shodnou paralelní věc se sesterskou společností, v níž byl uplatněn totožný rozhodovací přístup", což legitimnímu očekávání nijak neodporuje.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu