Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Ondráškové, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 3064/2022-577, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2021 č. j. 28 Co 237/2021-445, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 28 Co 237/2021-511 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. června 2021 č. j. 18 C 35/2019-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Václava Lukáše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka ke specifikovaným pozemkům (I. výrok), přikázal je do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (II. výrok), kterému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání částku 4 877 843 Kč (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. až VI. výrok). Podle okresního soudu byly splněny podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť v něm žádný z účastníků nechtěl setrvat a s ohledem na povahu věci nebylo možné pozemky ani na nich stojící stavby reálně rozdělit, a proto bylo potřeba k rozdělení přistoupit podle funkčních celků tak, aby uvedený majetek zůstal funkční a aby to bylo hospodárné. Vedlejší účastník tento majetek dlouhodobě užívá a provozuje v něm zemědělskou činnost. Naproti tomu stěžovatelka původně chtěla daný majetek převést na vedlejšího účastníka nebo prodat, stanovisko změnila až v průběhu soudního řízení, což okresní soud hodnotil jako účelové, mimo jiné, s ohledem na eventuální stavební využitelnost pozemků. Nadto okresní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nedisponuje žádnými relevantními finančními prostředky a zároveň již z rodinného majetku získala jiné zemědělsky využitelné pozemky. Proto přikázal uvedené pozemky, včetně staveb, do vlastnictví vedlejšímu účastníkovi a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce přiměřenou náhradu.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. a II. výrok rozsudku okresního soudu, změnil jej ve III. výroku a vedlejšímu účastníkovi uložil za soubor uvedeného majetku zaplatit přiměřenou náhradu ve výši 2 568 000 Kč a ve výši 2 309 842,50 Kč (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 277 202 Kč a náklady řízení před krajským soudem ve výši 70 737 Kč (II. výrok) a povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 11 107 Kč (III.
výrok). V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že při vypořádání spoluvlastnictví okresní soud vycházel ze zákonem stanovených způsobů vypořádání (a z jejich posloupnosti), nicméně při jejich aplikaci musel zohlednit, zda je způsob vypořádání s ohledem na konkrétní okolnosti případu realistický. Ani podle krajského soudu nepřichází v úvahu reálné rozdělení uvedeného majetku, neboť komplex tvoří dva funkční celky, z nichž každý je rozdílně účelově využitelný. Záměry stěžovatelky o jeho využití nelze hodnotit jako dostatečně konkrétní a reálné.
Realitě neodpovídá ani stěžovatelkou požadovaná eventuální náhrada za majetek přikázaný vedlejšímu účastníkovi, když stěžovatelka požadovala náhradu ve výši 7 mil. Kč, naopak vedlejším účastníkem nabízená částka 4,5 mil. Kč odpovídala jeho ceně. Vedlejší účastník uvedený majetek dlouhodobě užívá, a pokud do něj neinvestoval, činil tak proto, že si nemohl být jistý výsledkem sporu se stěžovatelkou. Výrok III. rozsudku okresního soudu krajský soud změnil na základě zjištění, že stěžovatelka i vedlejší účastník se vzájemně shodli na tom, že náhradu, kterou má vedlejší účastník stěžovatelce zaplatit za přikázaný majetek, je s ohledem na aktuální ceny nutné navýšit o 7 %.
4. K ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud nálezem ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) zrušil II. a III. výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s tím, že nálezová judikatura Ústavního soudu se přiklání k principu, že v řízení iudicium duplex má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému účastníkovi řízení. Pokud soud v takovém typu řízení přesto uloží některému z účastníků řízení platit jinému účastníku řízení náklady takového řízení, musí to být odůvodněno zvláštními okolnostmi případu, zejména šikanózním výkonem práva či zneužitím práva, obstrukčním chováním spoluvlastníka atp. Chce-li krajský soud uložit některému z účastníků řízení povinnost k náhradě nákladů řízení, musí se zabývat tím, zda postup účastníka řízení, kterému takovou povinnost ukládá, naplňuje uvedená kritéria.
Za daného stavu krajský soud napadeným usnesením znovu stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 138 601 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 35 368,50 Kč (I. výrok), dále jí uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 8 330 Kč a vedlejšímu účastníkovi z téhož důvodu uhradit České republice částku 2 777 Kč (II. výrok). V odůvodnění tohoto usnesení - v návaznosti na kasační nález Ústavního soudu - krajský soud zejména zdůraznil, že stanovisko na způsob vypořádání uvedeného majetku se u stěžovatelky v průběhu času výrazně měnilo, když například tvrdila, že má k uvedenému majetku silný citový vztah, na druhou stranu ovšem uvedla, že finanční prostředky na úhradu podílu na vypořádání nemá k dispozici, neboť i své stávající bydlení v P.
si musela pořídit z úvěru, který stále splácí. Přesto v jisté fázi odvolacího řízení navrhovala, že by statek mohl být přikázán do jejího výlučného vlastnictví s tím, že by si v něm stěžovatelka vybudovala bydlení na stáří. K tomu krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka dlouhodobě setrvávala na stanovisku, že uvedené věci by měly být přikázány do vlastnictví vedlejšího účastníka. Tím v něm musela vzbudit důvodné očekávání, že pokud bude mít k dispozici dostatek finančních prostředků na úhradu přiměřené náhrady, bude moci pokračovat v dlouholetém životním stylu spočívajícím v užívání uvedeného majetku.
Přišla-li stěžovatelka s novým návrhem, že by minimálně část uvedeného majetku měla být přikázána do jejího vlastnictví nebo že by měl být uvedený majetek prodán, nesvědčí takový postoj o opravdovém citovém vztahu k uvedenému majetku a je veden spíše účelovou úvahou o možnosti využít předmětné pozemky k vytvoření stavebních parcel určených k prodeji. Uvedená změna postoje stěžovatelky si přitom vyžádala dodatečné dokazování, jakož i další časovou a ekonomickou zátěž vedlejšího účastníka. To vše za situace, kdy stěžovatelka neměla k dispozici prostředky na zaplacení podílu na vypořádání vedlejšímu účastníkovi, byl-li by alespoň částečně uvedený majetek přikázán do vlastnictví.
Proto krajský soud i při zohlednění právních závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu uložil stěžovatelce ve prospěch vedlejšího účastníka nahradit náklady řízení.
5. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka další ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3058/22 odmítnuta pro nepřípustnost, a to s ohledem na stěžovatelkou souběžně podané dovolání proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že dovolání je na samé hranici projednatelnosti, neboť jen těžko v něm lze nalézt zobecnitelnou právní otázku, na které by zároveň rozhodnutí krajského soudu bylo založeno a která by byla sto založit přípustnost podaného dovolání. Rozsudek krajského soudu nebyl založen na tom, že by při posuzování možnosti reálného rozdělení a využití takto rozdělených věcí krajský soud vycházel toliko ze shodného tvrzení účastníků řízení; soudy nižších stupňů naopak měly při posouzení této otázky k dispozici soubor důkazů. Přípustnost stěžovatelčina dovolání nemohlo založit ani její tvrzení o možnosti rozdělit dva specifikované pozemky, neboť tuto variantu stěžovatelka uplatnila až v dovolání. Přípustnost dovolání nemohla založit ani stěžovatelkou tvrzená absence poučení okresním soudem podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť účelem takového poučení je, aby účastník soudního řízení nebyl neúspěšný jen proto, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní, což by se účastník řízení před vynesením rozhodnutí vůbec nedozvěděl. Uvedené poučení přichází v úvahu jen tehdy, nepostačují-li účastníky uvedená tvrzení nebo navržené důkazy k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li žaloba zamítnuta na základě soudem učiněného skutkového zjištění nebo právního hodnocení, není pro postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod. Vedlejší účastník podle Nejvyššího soudu od počátku řízení navrhoval přikázání všech předmětných věcí do svého výlučného vlastnictví. Okresní soud jeho návrhu vyhověl a stěžovatelka mohla předvídat, že i krajský soud se s takovým způsobem vypořádání spoluvlastnictví ztotožní. I proto nelze akceptovat tvrzení stěžovatelky, že byla zbavena v soudním řízení možnosti skutkově i právně argumentovat ve prospěch svého návrhu. Krajský soud se precizně zabýval účelovostí jednotlivých návrhů obou účastníků řízení (i ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi) a své rozhodnutí v tomto ohledu řádně odůvodnil. Uváděla-li stěžovatelka v dovolání, že výše podílu na vypořádání jí přiznaného je zcela nepřiměřená pro enormní nárůst tržní ceny uvedeného majetku, tak zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, čímž přípustnost dovolání založit nemůže.
7. Stěžovatelka nejprve upozorňuje na to, že krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně, neboť nezohlednil zvláštní povahu sporu; vzhledem k tomu, že v daném typu řízení nelze posuzovat úspěch nebo neúspěch jednotlivých účastníků, neměla být náhrada nákladů řízení přiznána žádnému z účastníků. Přesto krajský soud v napadeném usnesení rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně na základě kritéria úspěchu ve věci.
8. Dále stěžovatelka uvedla, že v průběhu řízení před Nejvyšším soudem vydalo Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutí, že soudní znalec Ing. Karel Hataš při vypracování znaleckého posudku ve sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem pochybil, neboť zatížil svůj posudek nepřezkoumatelností. Tím spáchal přestupek, neboť stanovil obvyklou cenu uvedeného majetku nepřezkoumatelným způsobem, za což mu byla uložena pokuta. Na základě této skutečnosti stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení, o které nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
9. K věci samé stěžovatelka uvádí, že podle jejího názoru obecné soudy v daném případě nedostatečně zjistily skutkový stav věci, proto následně nesprávně posoudily možnost reálného rozdělení uvedeného majetku. Tím se odchýlily od zákonné posloupnosti způsobů vypořádání uvedené v § 1144 a 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Soudy rovněž pochybily, pokud vycházely při posouzení dělitelnosti pozemků z tvrzení účastníků řízení, neboť měly ověřit, zda každý z pozemků je součástí příslušného funkčního celku.
Oba funkční celky (tj. dům i statek a k nim náležející pozemky) jsou podle stěžovatelky dostatečně velké na to, aby se od nich část pozemků dala oddělit a tyto pozemky by mohly být samostatně přikázány každému z účastníků řízení. Soud sice může podle stěžovatelky vycházet ze shodných tvrzení účastníků řízení a neprovádět k daným otázkám další dokazování, to však jen za situace, když ve shodných tvrzeních účastníků řízení nejsou rozpory. Takové pochybnosti se však podle stěžovatelky v dané věci vyskytly a obecné soudy tedy nerozhodly o vypořádání majetku nejvhodnějším způsobem.
Nejvyšší soud se mýlí, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že se stěžovatelka teprve v dovolání domáhala možného oddělení vzdálenějších pozemků od obou funkčních celků. Okresní soud podle stěžovatelky porušil § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť ji nepoučil o tom, že veškerý majetek je podle jeho názoru vhodné přikázat do vlastnictví vedlejšího účastníka; takový postup okresního soudu byl navíc pro ni překvapivý. Pokud by takovou informaci měla, požadovala by doplnění znaleckého posudku, kterým byly oceněny jednotlivé části majetku a ze kterého by vyplynula hodnota vypořádání za majetek, který byl vedlejšímu účastníkovi řízení přikázán.
Takové námitky během řízení nevznášela, neboť nemohla vědět, zda to nebude ona, komu soud uvedený majetek přikáže do vlastnictví. Obecné soudy se rovněž podle stěžovatelky toliko jednostranně zabývaly účelovostí jejích tvrzení a nezabývaly se účelovostí tvrzení vedlejšího účastníka zejména s ohledem na užívání předmětného majetku, pro které mu byl nakonec přikázán. Podle stěžovatelky byl porušen mimo jiné nález ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 560/20
(N 17/104 SbNU 162), neboť soudy nevypořádaly uvedený majetek rovnoměrně a za přiměřenou náhradu. Vedlejší účastník tak na úkor stěžovatelky získal za částku asi 5 mil. Kč majetek v hodnotě asi 27 340 000 Kč. Krajský soud napadeným usnesením nedostál závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22 , protože opět stěžovatelce uložil povinnost hradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka přitom v řízení o vypořádání spoluvlastnictví realizovala svá práva. V této souvislosti je ostatně nesprávné i rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i II. a III. výrok rozsudku krajského soudu ze dne 2. 12. 2021 č. j. 28 Co 237/2021-445. K rozhodování o jejich ústavnosti Ústavní soud není příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
13. Ústavní soud se především neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že v řízení následujícím po kasačním nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22 nebyly zohledněny závěry tohoto nálezu. Stěžovatelce byla opět uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, ač vzhledem k typu sporu by se nemělo vycházet ze zásady úspěchu ve věci. Krajský soud totiž v napadeném usnesení podrobně vysvětlil - v návaznosti na východiska uvedeného nálezu - v čem spatřuje důvody, proč je spravedlivé, aby stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi.
V této souvislosti Ústavní soud pro stručnost jen odkazuje na důvody tohoto usnesení, které byly rekapitulovány shora. V daném kontextu proto obstojí i rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť i v něm mohl za dané situace Nejvyšší soud zohlednit právě to, že vedlejší účastník byl konfrontován se stěžovatelkou podaným dovoláním, což pro něj ve svém důsledku poměrně logicky představovalo zátěž. Stěžovatelka přitom svoji dovolací argumentací navazovala na závěry rozhodnutí soudů nižších stupňů, které ovšem její věc zjevně posoudily ústavně souladným způsobem.
14. Nejvyšší soud v napadeném usnesení obsáhle vysvětlil, proč ve věci nebyla porušena poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud na tyto jeho závěry odkazuje a dodává, že pro stěžovatelku nemohlo být - vzdor jejímu tvrzení v ústavní stížnosti - objektivně nikterak překvapivé, rozhodl-li okresní soud tak, že se ztotožnil s návrhem vedlejšího účastníka a uvedený rodinný majetek mu přikázal do jeho vlastnictví s tím, že musí stěžovatelce zaplatit náhradu. Vycházel tak z řešení, se kterým se sama stěžovatelka v řízení dlouhodobě ztotožňovala, byť nakonec změnila názor.
V dané souvislosti navíc Ústavní soud nepřehlédl skutečné důvody, pro které stěžovatelka údajně chybnou aplikaci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. namítá. Vychází totiž z toho, že ve věci posuzovaný majetkový komplex byl soudním znalcem Ing. Karlem Hatašem nesprávně oceněn (podhodnocen). Tuto vadu stěžovatelka v řízení nenamítala, protože si nebyla jistá, zda to nebude právě ona, komu okresní soud přikáže uvedený majetek do vlastnictví. Ač Ústavní soud chápe racionalitu tohoto stěžovatelčina uvažování, z ústavněprávního hlediska ale za dané situace nemůže úspěšně tvrdit porušení svých práv (ať již prostřednictvím chybně zpracovaného posudku Ing.
Karlem Hatašem nebo prostřednictvím absence poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř.), pokud v řízení z důvodů procesní strategie neuplatňovala důsledně svá práva náležející jí jako účastnici řízení.
15. Neopodstatněná je také stěžovatelčina námitka (na což ostatně upozornil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení), že soudy nižších stupňů při posuzování možnosti reálného rozdělení uvedeného majetku vycházely jen ze shodných tvrzení obou účastníků řízení. Takové tvrzení totiž podle stěžovatelky údajně neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelka však přehlíží, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu (srov. body 17. až 24.) vyplývá, že soud prováděl obsáhlé dokazování na základě dokumentů dostupných v katastru nemovitostí, na základě daňových podkladů, seznamoval se z územně plánovací dokumentací atd.
Na základě tohoto dokazování dospěl k závěru, že uvedený majetek tvoří funkční celek a při dodržení stěžovatelkou odkazovaných pravidel, z nichž vychází i občanský zákoník, jej nelze reálně rozdělit. Stěžovatelka také dostatečně v ústavní stížnosti nespecifikuje, jaké že to měly být vlastně pochybnosti, pro které soud nemohl ze shodného tvrzení účastníků řízení ohledně otázky dělitelnosti majetku vycházet.
16. Stěžovatelka konečně dostatečně věcně v ústavní stížnosti neargumentuje, tvrdí-li, že obecné soudy porušily východisko plynoucí z nálezu sp. zn. II. ÚS 560/20 , když stěžovatelce nepřiznaly za majetek, který přikázaly do vlastnictví vedlejšího účastníka, přiměřenou náhradu. V této souvislosti Ústavní soud opět odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu, z něhož vyplývá, že soud měl k dispozici nejen stěžovatelkou posléze zpochybňovaný posudek znalce Ing. Karla Hataše, ale ještě další dva posudky, které se otázce určení hodnoty daného typu majetku, o nějž se vedl spor, věnovaly.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti, protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu