Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele A. Ž., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kopečkem, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 74/2012-28 ze dne 29. 3. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 21 C 45/2011-20 ze dne 9. 1. 2012, o návrhu na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů a o návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti žalobu o zaplacení částky 6.150. 000,- Kč s příslušenstvím a částky 50.000,- Kč měsíčně; jednalo se o nemajetkovou újmu, která měla stěžovateli vzniknout na jeho právu na budoucí důchodové zabezpečení v období od 6. 3. 2011 do 6. 6. 2011, kdy byl vyloučen z působnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením č. j. 21 C 45/2011-20 ze dne 9. 1. 2012 zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelovy poměry by odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků v rozsahu 64 %, nicméně toto osvobození nebylo možno přiznat, neboť se ze strany stěžovatele jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel podal proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze jej usnesením č. j. 22 Co 74/2012-28 ze dne 29. 3. 2012 jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí obvodního a městského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Pochybení konstituující neoprávněný zásah do výše uvedených ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že městský soud nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, dále v tom, že řízení o žalobě z důvodu ochrany před diskriminací by měla být osvobozena od soudních poplatků, že asistent soudce, který o návrhu na osvobození od soudních poplatků rozhodl, k tomu nebyl oprávněn, že soud dospěl k chybným závěrům ohledně svévolného uplatňování práva a konečně že obecné soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 11. 2012 podrobil stěžovatel kritice výklad rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci "Unibet", tak jak jej v usneseních
sp. zn. IV. ÚS 2493/12
ze dne 10. 7. 2012 a
ze dne 23. 8. 2012 provedl Ústavní soud.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud stručně odkázal na obsah svého rozhodnutí, městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatel reagoval na vyjádření obvodního soudu replikou, v níž uvedl, že setrvává na svých stanoviscích, závěrech a návrzích, jak byly prezentovány v ústavní stížnosti a svá tvrzení dále doplnil o argument, že obecné soudy měly zohlednit rovněž ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), dle nějž se od soudního poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění a dalších podobných dávek. Toto ustanovení mohlo být dle přesvědčení stěžovatele na jeho žalobu aplikováno.
III.
Poté, co Ústavní soud námitky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumal, shledal, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo.
Je třeba předeslat, že Ústavní soud řešil obdobné námitky stěžovatele již v rámci jeho předchozích podání evidovaných pod
sp. zn. III. ÚS 1550/12
,
sp. zn. IV. ÚS 2493/12
,
sp. zn. II. ÚS 3426/12
,
sp. zn. II. ÚS 4777/12
a
sp. zn. IV. ÚS 135/13
, přičemž všechny ústavní stížnosti byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (tato rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěry obsažené v citovaných rozhodnutích lze vztáhnout i na tuto věc.
Dle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť se dle jejich názoru jednalo právě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006
sp. zn. IV. ÚS 541/05
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 224/98
, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou naplnění podmínek ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu podrobně zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že závěr o zjevně bezúspěšném uplatňování práva nelze opřít toliko o počet podání, která v minulosti vůči soudu učinil, nýbrž je nutno vždy přihlédnout k charakteru aktuální žaloby. Ústavní soud je ovšem toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska, tedy vztaženo na konkrétní nárok v žalobě vznesený, možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. V této souvislosti je rovněž třeba podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že se z jeho strany jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, postrádá argumentace ohledně nesprávnosti skutkových zjištění, vážících se k jeho osobním a majetkovým poměrům, na významu.
Vytýkal-li stěžovatel městskému soudu, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, lze v tomto ohledu uvést, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatel spatřoval diskriminaci v tom, že je s ním v oblasti důchodového zabezpečení zacházeno odlišně, neboť vykonává trest odnětí svobody. Již jen z označení směrnice Rady 2000/43/ES a zejména z jejího čl. 1 však vyplývá, že účelem tohoto předpisu je stanovit rámec pro boj s diskriminací na základě rasy nebo etnického původu. Obdobné platí i pro směrnici Rady 2000/78/ES, jejímž účelem podle jejího čl. 1 je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací v zaměstnání a povolání, a to na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Tyto směrnice tedy případ stěžovatele vůbec nepokrývají. Městský soud tedy nikterak nepochybil, pokud nepostupoval způsobem stěžovatelem navrženým a ani Ústavní soud nespatřuje důvod se v této věci na Soudní dvůr Evropské unie obracet.
Ústavní soud nemohl akceptovat ani výhrady stěžovatele proti tomu, že v prvním stupni rozhodoval o jeho návrhu asistent soudce. Ani případná pochybnost o nezávislosti asistenta soudce totiž neměla význam za situace, kdy proběhlo odvolací řízení, v jehož rámci rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel nevznesl jakékoliv pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. Občanskoprávní řízení není povinně dvojinstanční, takže z hlediska požadavků spravedlivého procesu plně postačuje, když alespoň v jednom z více stupňů rozhoduje nezávislý a nestranný soudce, k čemuž v případě stěžovatele došlo (srov. již citované usnesení IV. ÚS 135/13).
Námitku, že řízení mělo být osvobozeno od soudního poplatku v důsledku přednosti evropské legislativy, již Ústavní soud vypořádal výše. Odkaz na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích nebyl případný, neboť by se jednalo o nepřiměřeně extenzivní výklad citovaného ustanovení, které cílí na spory o dávky, na nichž je jejich poživatel existenčně závislý. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona o vyšších soudních úřednících. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebylo možno stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení ani náhradu nákladů právního zastoupení (§ 62 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu