Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3 - Žižkov, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. prosince 2025 č. j. 1 VZT 574/2025-14, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. října 2025 č. j. 1 KZV 163/2025-76 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, níže specifikovanému, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá prohlášení jiného zásahu orgánu veřejné moci za neústavní s tvrzením, že jím došlo k porušení práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a příslušnému policejnímu orgánu, jakož i dozorovému státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, má Ústavní soud zakázat pokračovat v porušování práv stěžovatele. Stěžovatel svou stížnost spojil s návrhem na zrušení § 128 a § 129 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pokud Ústavní soud dojde k závěru, že není možný ústavně komfortní výklad uvedených ustanovení.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") ve věci sp. zn. KRPA-130742/TČ-2021-000091 poskytl Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") na jeho žádost, pro účely insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 92 INS 9865/2023, usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatelem podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo posléze v plném znění založeno do neanonymizovaného insolvenčního spisu a v částečně anonymizované podobě bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku.
3. Na základě stěžovatelova podnětu k výkonu dozoru státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") poté při výkonu dozoru přezkoumal podání stěžovatele a vyrozuměním ze dne 31. 10. 2025 č. j. 1 KZV 163/2025-76 dospěl k závěru, že postup policejního orgánu je souladný s § 65 odst. 4 trestního řádu, neboť insolvenční soud jako státní orgán měl na základě žádosti o součinnost právo na poskytnutí usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce přitom konstatoval, že nedošlo k porušení § 8a odst. 1 trestního řádu, neboť insolvenční soud usnesení anonymizoval.
4. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") přezkoumalo při výkonu dohledu závěry městského státního zastupitelství a ve vyrozumění ze dne 9. 12. 2025 č. j. 1 VZT 574/2025-14 konstatovalo, že státní zástupce městského státního zastupitelství měl svůj - jinak správný - závěr odůvodnit odkazem na § 128 a § 129 odst. 2 o. s. ř. nikoli odkazem na trestní řád. Vrchní státní zastupitelství současně zdůraznilo, že zákaz zveřejňování informací podle § 8a trestního řádu váže pouze orgány činné v trestním řízení při poskytování informací veřejnosti, nikoli při poskytování informací v rámci součinnosti orgánů veřejné moci. Vrchní státní zastupitelství tedy konstatovalo, že postup policejního orgánu nebyl stižen vadou.
5. Stěžovatel namítá, že postupem vrchního státního zastupitelství, městského státního zastupitelství, jakož i postupem příslušného policejního orgánu byla poskytnutím informací z vyšetřovacího spisu přípisem ze dne 14. 10. 2025 porušena práva stěžovatele. Automatické a neodůvodněné poskytnutí plného, neanonymizovaného opisu usnesení o zahájení trestního stíhání do insolvenčního spisu, bez identifikace konkrétního právního základu a bez jakékoli úvahy o proporcionalitě takového postupu představuje libovůli při nakládání s citlivými informacemi z neveřejného přípravného řízení. Byl tak otevřen přístup k tomuto dokumentu širokému okruhu osob, zejména více než 640 věřitelům, a byla fakticky prolomena ochrana, kterou stěžovateli poskytuje § 8a a násl. trestního řádu.
6. Stěžovatel dále argumentuje, že orgány činné v trestním řízení nesprávně dovodily oprávnění městského soudu jako soudu insolvenčního žádat informace z trestního řízení vedeného proti stěžovateli na základě § 65 odst. 4 trestního řádu a následně na základě § 128 a § 129 odst. 2 o. s. ř., ačkoli tyto normy samy o sobě nezakládají zvláštní právo civilního soudu nahlížet do trestního spisu v neveřejném přípravném řízení a nemohou obejít speciální režim trestního řádu. Stěžovatel se obává, že orgány činné v trestním řízení budou automaticky v jeho věci poskytovat insolvenčnímu soudu nebo insolvenčnímu správci veškeré údaje z trestního řízení, o které budou požádány, ač pro to podle stěžovatele neexistuje zákonný podklad. Takový postup vede mimo jiné k tomu, že informace z trestního spisu unikají do médií, protože do insolvenčního spisu má přístup mnoho subjektů.
7. Stěžovatel petit ústavní stížnosti formuluje tak, že je namířen proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - jak vymezen shora - podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 234) nebo usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11
] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím podle § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jak je jeho obsah uspořádán, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele. V posuzované věci stěžovatel vyrozumění vrchního státního zastupitelství a městského státního zastupitelství považuje za součást jiného zásahu orgánu veřejné moci, přičemž vyrozumění vrchního státního zastupitelství chápe jako poslední opravný prostředek daný mu právním řádem k ochraně jeho práv (od jeho doručení počítá počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti).
V souladu s uvedeným Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle obsahu tak, že směřuje ke kasaci napadených vyrozumění městského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství a dále proti postupu policejního orgánu. Za těchto okolností Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Stěžovatelova argumentaci dostatečně nereflektuje závěry obsažené zvláště ve vyrozumění vrchního státního zastupitelství. Ústavní soud je přitom považuje z ústavního hlediska za akceptovatelné. Součinnost mezi policejním orgánem a městským soudem jako soudem insolvenčním má zákonný podklad, a to právě v § 128 a § 129 o. s. ř. ve spojení s § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Pokud policejní orgán zašle dokument insolvenčnímu soudu, nedochází k jeho zveřejnění neomezenému okruhu osob; veřejností v tomto smyslu nejsou soudci ani zaměstnanci soudu.
Eventuální anonymizaci rozhodnutí doručených insolvenčnímu soudu upravují pravidla v § 421 a násl. insolvenčního zákona. Insolvenční soud podle § 422 rozhoduje, který údaj a v jakém rozsahu se vůči jednotlivým subjektům insolvenčního řízení anonymizuje. K uvedenému lze dodat, že by bylo poněkud nelogické, pokud by insolvenční soud dostal jím vyžádaný dokument již anonymizovaný, jelikož si sám musí posoudit, zda a jaké údaje jsou pro něj v konkrétním případě podstatné. Proto také sám odpovídá za (případnou) anonymizaci, a to jak v rozsahu insolvenčního spisu, tak v insolvenčním rejstříku, samozřejmě s přihlédnutím ke specifické povaze insolvenčního rejstříku, jak ji upravují výše uvedené normy.
10. V této souvislosti Ústavní soud nemá důvod hodnotit stěžovatelovo tvrzení, že usnesení o zahájení trestního stíhání mělo být v jeho případě anonymizováno nedostatečně nebo nebylo anonymizováno vůbec. Toto případné pochybení netíží orgány činné v trestním řízení, jejichž postup, respektive rozhodnutí, stěžovatel ústavní stížností napadá, ale insolvenční soud. Ustanovení § 8a a násl. trestního řádu určují podmínky poskytování informací z trestního řízení třetím osobám a dokonce počítají v určitém rozsahu i s informováním veřejnosti, a nelze je tedy vnímat jako překážku přiměřené aplikace občanského soudního řádu pro insolvenční řízení.
Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby orgánům činným v trestním řízení do budoucna - obecně - vymezoval, jaké údaje smějí insolvenčnímu správci (k němuž rovněž mají povinnost součinnosti ve smyslu § 43 a násl. insolvenčního zákona) nebo insolvenčnímu soudu poskytovat. Bude vždy záležet na konkrétních okolnostech a povaze požadovaných informací. S ohledem na uvedené IV. senát Ústavního soudu rovněž neshledal důvod zabývat se stěžovatelovým návrhem na zrušení § 128 a § 129 odst. 2.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími, ani jiným zásahem orgánu veřejné moci, nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu