Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Horáka a Jarmily Horákové, zastoupených JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. KSCB 27 INS 15761/2010, 29 NSČR 65/2021-B-141, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2021 č. j. KSCB 27 INS 15761/2010, 4 VSPH 826/2021-B-133, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2021 č. j. KSCB 27 INS 15761/2010-B-126, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a insolvenční správkyně obchodní společnosti Růnová, v. o. s., sídlem Vrbenská 511/25a, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení a písemností zveřejněných v insolvenčním rejstříku ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSCB 27 INS 15761/2010 se podává, že stěžovatelé podali dne 21. 12. 2010 se dvěma samostatnými insolvenčními návrhy domáhali rozhodnutí o úpadku a jako způsob jeho řešení navrhli oddlužení plněním splátkového kalendáře. Krajský soud obě řízení spojil poté, co zjistil závazky spadající do společného jmění manželů, usnesením ze dne 29. 7. 2011 č. j. KSCB 27 INS 15761/2010-B-12 neschválil oddlužení stěžovatelů a na jejich majetek prohlásil konkurs, projednávaný jako nepatrný. Konstatoval, že dlužníci sledovali nepoctivý záměr, neboť byli v relevantní době před podáním návrhu na oddlužení prokazatelně v prodlení s placením svých splatných závazků a zároveň činili právní úkony směřující ke zmenšení svého nemovitého majetku (zkracující zajištěné i nezajištěné věřitele), když uzavřeli darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 26. 8. 2009 ve prospěch svého syna Tomáše Horáka.
3. Napadeným usnesením krajský soud zrušil konkurs splněním rozvrhového usnesení (I. výrok) a insolvenční správkyni uložil podle § 313 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), související povinnosti (II. výrok).
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatelů proti usnesení krajského soudu pro vady návrhu, které nebyly odstraněny.
5. Stěžovatelé podali v řízení o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [srov. usnesení ze dne 30. 1. 2014 sen. zn. 29 NSČR 5/2014, uveřejněné pod číslem 61/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 61/2014") nebo usnesení ze dne 29.
2. 2016 sen. zn. 29 ICdo 16/2016, uveřejněné pod číslem 32/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Nejvyšší soud uvedl, že argumentace stěžovatelů není způsobilá zpochybnit předpoklady pro vydání rozvrhového usnesení, které vychází z pravomocného usnesení o schválení konečné zprávy (k tomu srov. usnesení ze dne 28. 7. 2016 sen. zn. 29 NSČR 118/2016, uveřejněné pod číslem 134/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 4. 2020 sen. zn. 29 NSČR 84/2018 nebo ze dne 31.
3. 2021 sen. zn. 29 NSČR 102/2020). Z usnesení R 61/2014 vyplývá, že se insolvenční řízení člení na několik relativně samostatných částí, které se uzavírají rozhodnutími, jež činí některé kroky a postupy nevratnými. Nesouhlasili-li stěžovatelé se způsobem řešení svého úpadku, mohli a měli svou argumentaci uplatnit nejpozději v opravných prostředcích proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud neschválil jejich oddlužení a na jejich majetek prohlásil konkurs. Jelikož tak neučinili, je rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nezvratné.
Rovněž popření pohledávek přihlášených věřitelů nemá poté, co jejich oddlužení nebylo schváleno a byl na jejich majetek prohlášen konkurs, vliv na zjištění těchto pohledávek (k tomu usnesení ze dne 29. 5. 2014 sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 29. 11. 2018 sen. zn. 29 ICdo 121/2016, uveřejněný pod číslem 117/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Stěžovatelé popisují průběh insolvenčního řízení a namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle obsahu námitek došlo zejména k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu), ale také k zásahu do právní jistoty, předvídatelnosti práva a oprávněného legitimního očekávání. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postup soudů představuje extrémní vychýlení ze zásad insolvenčního řízení ve prospěch formálních kritérií bez korektivu spravedlivého šetření jejich práv. Uvádějí, že prostřednictvím insolvenčního návrhu usilovali především o schválení oddlužení formou splátkového kalendáře, aby mohli vypořádat své závazky. Ve skutečnosti však i přes procesní obranu, kterou během insolvenčního řízení uplatnili, došlo k prohloubení jejich majetkových problémů, k faktické ztrátě bydlení a ke zhoršení zdravotního stavu.
7. Základní argument stěžovatelů spočívá v tom, že insolvenční soud nepostupoval správně, když v jejich jednání spatřoval nepoctivý záměr a oddlužení neschválil. Soud také pochybil při výpočtu možné míry uspokojení věřitelů, nezohlednil-li pohledávky, které během přezkumného jednání popřeli. A rovněž uvádějí, že insolvenční soud postupoval přepjatě formalisticky, když nevzal na zřetel skutečný důvod darování nemovitých věcí ve prospěch jejich syna, kterým byl dlouhodobě špatný zdravotní stav obou stěžovatelů a neschopnost se o předmětný nemovitý majetek starat.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Lhůty k podání ústavní stížnosti jsou upraveny v § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, kdy ve většině situací se použije lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůty stanovené uvedenými ustanoveními jsou propadné a nelze je ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost odmítne. Proti napadeným usnesením vrchního soudu a krajského soudu ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh podaný po lhůtě pro podání ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, výkladu a použití zákonných ustanovení ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu postavení vykladače podústavního insolvenčního práva. Jeho kompetence je dána pouze v případech, ve kterých by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Takové pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů nezjistil.
11. Těžištěm ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatelů s průběhem insolvenčního řízení a zejména s tím, že v jeho počáteční fázi nebylo schváleno jejich oddlužení formou splátkového kalendáře. V postupu insolvenčního soudu a insolvenční správkyně spatřují prvky přepjatého formalismu a porušení práva na spravedlivý proces (práva na soudní ochranu).
12. Ústavní soud uvádí, že zohlednil specifickou povahu insolvenčního řízení [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 23/14
(N 117/86 SbNU 25)], jehož ústavnost je potřeba hodnotit předně jako jeden celek, byť tvořený jednotlivými a v různých fázích na sebe navazujícími řízeními.
13. Napadené usnesení Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud řádně odůvodněným a srozumitelným, s jehož právními závěry lze bez dalšího souhlasit. Odkázal-li Nejvyšší soud na usnesení R 61/2014, ze kterého vyplývá, že jednotlivé fáze insolvenčního řízení se zpravidla uzavírají rozhodnutími, jež činí některé (byť chybné) kroky a postupy (v dalším průběhu řízení) nevratnými, a že uvnitř jednotlivých fází řízení pak lze nalézt procesní situace a procesní úkony, jejichž zmeškání (nebo i jen prosté opakování) je uskutečnitelné a zhojitelné jen s obtížemi nebo vůbec, nelze takovému závěru v posuzované věci nic vytknout.
Nejvyšší soud nepřehlédl ani (z obsahu insolvenčního spisu vyplývající) procesní liknavost stěžovatelů a skutečnost, že uplatněná stížnostní argumentace se pohybuje téměř výhradně na úrovni popírání skutkových závěrů obecných soudů a výkladu zákona. Nesouhlasili-li stěžovatelé se způsobem řešení svého úpadku, mohli a měli svou argumentaci uplatnit nejpozději v opravných prostředcích proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud neschválil jejich oddlužení a na jejich majetek prohlásil konkurs. Argumentace stěžovatelů tak nepředstavuje způsob, jakým by bylo možné zpochybnit posuzované usnesení Nejvyššího soudu v kontextu celého insolvenčního řízení.
Je zcela zřejmé, že proces schvalování oddlužení, proti kterému stěžovatelé brojí, je předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do nich zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů.
14. Dále Ústavní soud uvádí, že neúspěch stěžovatelů v insolvenčním řízení rozhodně sám o sobě přepjatý formalismus nezakládá.
15. Ústavní soud vzhledem k uvedeným důvodům, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu