Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Smolíka, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 449/2017-41 ze dne 11. 10. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2017 č. j. 8 C 128/2017-24. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2017 č. j. 10 Nc 1016/2017-23 bylo vyhověno návrhu žalobkyně, podanému před zahájením řízení ve věci samé, kterým se domáhala nařízení předběžného opatření o povinnosti stěžovatele přispívat jí jako nerozvedené manželce na výživné částkou ve výši 3 000 Kč. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 2.
6. 2017 č. j. 53 Co 201/2017-32 usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2017 č. j. 8 C 128/2017-24 bylo posléze zahájené řízení ve věci samé zastaveno, neboť žalobkyně vzala svůj návrh zpět a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o.
s. ř. ve výši 17 200,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1 210,- Kč, neboť zohlednil, že žalobkyně zavinila zastavení řízení. Stěžovatel nesouhlasí s výší nákladů přiznanou odvolacím soudem. Namítá, že Městský soud v Praze nezohlednil úkon za sepsané odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2017 č. j. 10 Nc 1016/2017-23, kterým bylo ve věci vydáno předběžné opatření. Stejně tak nezohlednil soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000,- Kč. Městský soud v Praze dále nerespektoval, že právní zástupkyně stěžovatele je plátce daně z přidané hodnoty.
Stěžovatel se snažil napadené rozhodnutí zvrátit postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř., tj. návrhem na odstranění zjevné chyby. Odvolací soud ale jeho návrh svým usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 Co 449/2017 zamítl. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 ,
a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že námitky týkající se nepřiznání nákladů řízení za jeden úkon (8 300 Kč), spočívající v podání odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2017 č. j. 10 Nc 1016/2017-23 o nařízení předběžného opatření a s ním související režijní paušál (300 Kč) a poplatek z odvolání (1 000 Kč), bylo třeba uplatnit v řízení vedeném o návrhu na vydání předběžného opatření, resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu, tj. Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2017 č. j.
53 Co 201/2017-32. Návrh na vydání předběžného opatření byl totiž podán před zahájením řízení ve věci samé a rozhodnutím odvolacího soudu byl zamítnut. Za dané situace se jedná o samostatné ukončené řízení. Na věci nic nemění skutečnost, že stěžovatelka v mezidobí podala žalobu ve věci samé (samostatně vedenou pod sp. zn. 8 C 128/2017), posléze ji vzala zpět a řízení bylo zastaveno. Ústavní soud dodává, že stěžovatel měl možnost ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2017 č. j.
53 Co 201/2017-32 postupovat podle § 166 o. s. ř. ve spojení s § 167 o. s. ř.
Za dané situace se Ústavní soud další námitkou stěžovatele, týkající se nezohlednění nároku na přiznání daně z přidané hodnoty, nezabýval, neboť se jedná o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ,
,
IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04 ).
Jinými slovy: není úkolem Ústavního soudu, aby v každém jednotlivém případě přepočítával náklady řízení a posuzoval správnost jejich skladby. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky do detailů hodnotit řízení, které proběhlo před ostatními soudy a napravovat veškeré chyby, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu