Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelů JUDr. Václava Vlka a Mgr. Evy Tomanové, právně zastoupených JUDr. Pavlem Ramešem, Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012 sp. zn. 3 As 76/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelé k výše uvedenému v ústavní stížnosti uvedli, že při posuzování případu vycházeli z ustáleného právního názoru, podle něhož vystupuje-li ve správním soudnictví více žalobců, nikdy mezi nimi nevzniká nerozlučné, nýbrž toliko samostatné společenství. Každý z nich pak jedná v řízení sám za sebe a ohledně každého z nich může dopadnout řízení různým způsobem. Vzhledem k řečenému jsou stěžovatelé toho názoru, že ve správním soudnictví nelze aplikovat použití tzv. nerozlučného společenství, když právní osud toho kterého účastníka se může vyvíjet zcela odlišně.
Za situace, kdy se mezi účastníky nejedná o nerozlučné společenství, pak minimálně JUDr. Václav Vlk svoji poplatkovou povinnost splnil zaplacením částky 5.000,- Kč. V dalším pak stěžovatelé poukazují na to, že ze zaslané výzvy k zaplacení soudního poplatku nevyplývá, jak má být poplatek uhrazen, stejně tak není zřejmé, zda se vyzývá žalobce či žalobkyně. Následky nezaplacení soudního poplatku přičítá Nejvyšší správní soud oběma stěžovatelům, ačkoli zároveň konstatuje, že se nejedná o nerozlučné společenství.
Neústavnost spatřují stěžovatelé v nesprávném pojetí povinnosti účastníků k zaplacení soudního poplatku. Pokud Nejvyšší správní soud sankcionuje z jeho pohledu nesprávné plnění poplatkové povinnosti zastavením řízení, pak stejná přísnost musí být kladena na kvalitu výzvy k zaplacení soudního poplatku. Tuto disproporci považují stěžovatelé za diskriminaci a odepření spravedlivého procesu.
Stěžovatelé využili svého práva k replice a ve svém přípise uvedli, že právní norma musí být vykládána ve prospěch účastníka řízení, neboť ten stojí na slabší straně oproti státnímu orgánu. Zastavení řízení považují stěžovatelé i nadále za porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, neboť jim v důsledku postupu Nejvyššího správního soudu byla odepřena spravedlnost. Stěžovatelé současně poukazují na skutečnost, že v původním řízení tvořili nerozlučné společenství, ovšem tato skutečnost neznamená, že se musí dublovat poplatková povinnost účastníků v řízení o kasační stížnosti. V případě nerozlučného společenství si účastníci nemohou vybrat, zda účastníkem budou či nikoliv. Znamená to tak, že pokud nějaká okolnost svědčí ve prospěch jednoho z účastníků nerozlučného společenství, pak svědčí i druhému účastníku. Totéž musí platit, pokud jde o povinnosti a nelze tento výklad vymezovat pouze co do práv.
sp. zn. IV. ÚS 389/12 , po jehož prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je postup Nejvyššího správního soudu, který v důsledku neuhrazení poplatkové povinnosti v celém rozsahu zastavil řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelům je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že v případě, že by postup Nejvyššího správního soudu nebyl založen na racionální právní argumentaci, bylo by lze uvažovat o zásahu do jejich základních práv, neboť by v důsledku takového rozhodnutí ve své podstatě došlo ke ztrátě sporu. Nicméně argumentace Nejvyššího správního soudu je založena na zcela racionálních argumentech, kdy tento rozlišuje hmotněprávní a procesněprávní aspekt případu.
Stěžovatelům v okamžiku nezaplacení soudního poplatku v předepsané výši bylo zcela zřejmé, jaká má být podle Nejvyššího správního soudu jeho výše a nejednalo se tedy o nedorozumění či omyl. V podstatě jediným důvodem nezaplacení soudního poplatku ve správné výši byl nesouhlas stěžovatelů s jeho výší. Nejvyšší správnímu soudu lze zcela přisvědčit v tom, že měli-li stěžovatelé pochybnost o správnosti vyměřeného soudního poplatku, měli jej primárně uhradit, aby nedošlo ke ztrátě sporu, a teprve poté rozporovat správnost jeho předpisu a domáhat se vrácení přeplatku.
Důvod tohoto postupu lze hledat především v efektivnosti soudního řízení, kdy obdobné sporné otázky mezi účastníkem řízení a soudem lze vyřešit v průběhu samotného soudního řízení, pro jehož vedení je uhrazením soudního poplatku v předepsané výši splněn jeden z esenciálních předpokladů. V podrobnostech lze zcela odkázat na vyjádření Nejvyššího správního soudu, které bylo stěžovateli zasláno k replice.
Namítají-li stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 24. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu