Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2007 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o ústavní stížnosti proti postupu Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Ads 7/2004, postupu Krajského soudu v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 17 Ca 138/2002, a postupu MUDr. F. Č. jako člena posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 5. 2002, č. j. 475 704 069, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2003, č. j. 17 Ca 138/2002-81, zamítl. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č. j. 1 Ads 7/2004-131, zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v lékařském posudku, vyžádaném krajským soudem, byl obsažen odstavec nadepsaný slovy "Orientačně", v němž MUDr. Č. hodnotil její duševní stav a její schopnost chápat význam a smysl soudního projednávání, aniž by ovšem byl k takovému hodnocení oprávněn, neboť povaha zdravotních obtíží stěžovatelky, jež byly zejména ortopedického rázu, zkoumání jejího duševního stavu nevyžadovala. Stěžovatelka měla za to, že údaje obsažené v odstavci "Orientačně" jsou nepravdivé a že ji poškozují v jejích ústavně zaručených právech, a to konkrétně v právu na nedotknutelnost osoby a soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny a právu na zachování lidské důstojnosti a osobní cti dle čl. 10 Listiny.
Stěžovatelka dále uvedla, že u jednání posudkové komise byl přítomen třetí lékař, jehož jméno není uvedeno v protokolu z jednání, přičemž na tuto skutečnost nebyl v řízení brán zřetel. Předmětný posudek rovněž trpěl formálními nedostatky, na něž stěžovatelka opakovaně upozorňovala, přesto byl v řízení před obecnými soudy užit jako důkaz. V důsledku výše uvedených pochybení, jakož i tím, že ve věci rozhodovala samosoudkyně JUDr. Charvátová, která měla být z projednávání a rozhodování věci vyloučena, a tím, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na právní pomoc, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako dalších práv vyplývajících z čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem stěžovatelka konstatovala, že v současné době pobírá starobní důchod, proto pro ni nemá zrušení výše uvedených rozhodnutí žádný význam. Nicméně trvala na tom, že její ústavně zaručená práva byla porušena a požadovala, aby Ústavní soud toto porušení v souladu s ustanovením § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu deklaroval.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Podstatu ústavní stížnosti stěžovatelky tvořilo přesvědčení, že v důsledku vypracování výše uvedeného lékařského posudku došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv.
Proti takovému zásahu se však stěžovatelka mohla bránit žalobou na ochranu osobnosti, na což byla upozorněna již v odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 1. 12. 2003, č. j. 17 Ca 138/2002-81. Jelikož stěžovatelka, pokud jde o tuto část ústavní stížnosti, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o další uplatněné námitky, nebylo možno přehlédnout, že stěžovatelka se dožadovala konstatování porušení svých ústavně zaručených práv, aniž by se současně domáhala kasace rozhodnutí, jejichž prostřednictvím mělo k neoprávněnému zásahu dojít. K rozhodování o takovém návrhu není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud je povinen při výkonu svých kompetencí respektovat zásadu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny). Dle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, může mu i přikázat, aby obnovil stav před porušením. Ústavní soud však není povolán k pouhému konstatování porušení ústavně zaručeného práva či svobody.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu i z odborné literatury (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížností může být napaden pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci; tedy zásah, jehož negativní důsledky ve vztahu ke stěžovateli stále přetrvávají. Za situace, kdy je z vyjádření samotné stěžovatelky zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů již nemají negativní dopad do její právní sféry a že případné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu by mělo výhradně akademickou povahu, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2007
Michaela Židlická soudce zpravodaj