Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Václava Nezbedy, zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 9. 2016 č. j. 31 EXE 10030/2015-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, čl. 2 Úmluvy, ve znění protokolu č. 7, čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byly zamítnuty jeho námitky proti příkazu JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorského úřadu Přerov ze dne 26. 4. 2016 č. j. 203 EX 35657/15-46.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel poté, co mu dne 25. 9. 2015 bylo pověřeným exekutorem doručeno vyrozumění o zahájení exekuce a výzva k plnění, uhradil dne 2. 10. 2015 na účet oprávněné dlužnou částku. Exekuce proto byla usnesením ze dne 26. 2. 2016 částečně zastavena. Vzhledem k tomu, že stěžovatel sice v 30denní lhůtě od doručení výzvy k plnění uhradil vymáhaný nárok, avšak neuhradil zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné, exekutor vyčíslil náklady řízení v plné výši.
Okresní soud námitkám stěžovatele nevyhověl, neboť nebyla splněna podmínka stanovená v ust. § 46 odst. 6 zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"). Podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekutorský tarif"), totiž náleží exekutorovi odměna ve výši 50 % podle § 6 exekutorského tarifu, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky jen, splní-li povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného.
Konkrétní výše nákladů řízení byla podle soudu vypočtena správně.
Stěžovatel s právními závěry soudu nesouhlasí. Namítá, že odměna exekutora byla nesprávně vyčíslena z částky, pro kterou byla exekuce zastavena, exekutor ji tedy nevymohl. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ,
a
I. ÚS 660/09
.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
,
III. ÚS 255/05 ,
I. ÚS 195/13 a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.
Otázkou dobrovolnosti plnění povinným, a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. V této otázce pak Ústavní soud rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy k plnění vymáhané povinnosti došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.
V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce či vyrozumění o zahájení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1540/08 ,
I. ÚS 2930/09 ). Ve druhém případě Ústavní soud aplikuje zásady odměňování exekutorů obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 , podle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti. Poskytnutí plnění, tj. vymáhaného nároku včetně úhrady zálohy na snížené náklady exekuce a nákladů oprávněného povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, je tak třeba ocenit sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 exekutorského tarifu ( sp. zn. II. ÚS 233/09 ,
II. ÚS 1994/09 ). Z právě uvedeného pak a contrario plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (obdobně sp. zn. III. ÚS 2289/13 ).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrům, okresního soudu respektujícím nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 , podle nichž stěžovatel podmínky dané ustanovením § 46 odst. 6 exekučního řádu nesplnil, neboť ve lhůtě neuhradil zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné (což ani v ústavní stížnosti nerozporuje), z ústavního hlediska nelze nic vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry v nálezech sp. zn. I. ÚS 684/07 a
I. ÚS 660/2009 , na které stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti, nelze s ohledem na jiné skutkové okolnosti na jeho věc aplikovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu