Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 30 Cdo 3055/2024-129, I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2024 č. j. 14 Co 112/2024-110, v části, kterou byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. ledna 2024 č. j. 48 C 211/2023-85 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. ledna 2024 č. j. 48 C 211/2023-85, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. jejich výroků) s tvrzením o porušení jejího práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vůči vedlejší účastnici domáhala podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Obvodní soud zjistil, že průtažné řízení trvalo 12 let a 4 měsíce, jeho délka byla nepřiměřená, je tudíž dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postupu) a nemajetkovou újmu je namístě odškodnit finančním zadostiučiněním. Při výpočtu odpovídajícího zadostiučinění vyšel z částky 16 000 Kč za 1 rok s tím, že v prvních dvou letech je třeba počítat s částkou poloviční; základní částka zadostiučinění činí tedy 181 332 Kč. Tuto částku obvodní soud poté modifikoval, a to podle kritérií uvedených v § 31a zákona o odpovědnosti za škodu, když jí ponížil o 50 % (ponížení o 20 % za průběh ve třech stupních soudní soustavy, o 15 % za zvýšenou procesní složitost, o 5 % s ohledem na podíl stěžovatelky na délce řízení a o 10 % za její postup, protože ze zdravotních důvodů opakovaně žádala o odročení nařízeného jednání, což nelze přičítat k tíži státu). S ohledem na již vyplacené zadostiučinění ve výši 57 375 Kč, přiznal obvodní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví stěžovatelce částku ve výši 33 291 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ohledně částky 156 834 Kč s příslušenstvím, včetně dalšího příslušenství, žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice (proti nákladovému výroku) včasné odvolání. Stěžovatelka žádala přiznání zamítnuté částky odškodnění a celého žalovaného úroku z prodlení. Požadovala stanovení základní částky ve výši 20 000 Kč za 1 rok řízení, a to i s ohledem na inflaci a valorizaci mezd, vytýkala obvodnímu soudu, že nenavýšil základní částku odškodnění s ohledem na nedůvodné přerušení řízení, které trvalo 7 let, nesouhlasila se snížením základní částky o 50 % a setrvala na názoru, že předmět řízení měl pro ni zvýšený význam, a proto měla být základní částka navýšena o 25 %.
Namítala, že nárok na odškodnění předběžně uplatnila dne 3. 7. 2023 a její žádost byla vyřízena stanoviskem vedlejší účastnice ze dne 25. 9. 2023. Již 26. 9. 2023 proto pokračoval běh promlčecí lhůty a stěžovatelka musela ohledně nepřiznané části nároku podat žalobu, aby se její nárok nepromlčel. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po zopakovaném dokazování neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že je třeba přistoupit k valorizaci částek připadajících na finanční zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, shledal, že zjištěné složitosti řízení odpovídá ponížení základní částky o 10 %.
Podle soudu se stěžovatelka na délce řízení nepodílela, neshledal dále důvodu ponížit základní částku pro její postup a ve shodě s obvodním soudem považoval význam předmětu řízení pro ni za standardní, jelikož význam není zvýšený v důsledku tvrzených negativních dopadů do sousedských vztahů v domě, neboť zásadní negativní dopad do sousedských vztahů mělo již samo podání žaloby na odstranění půdní vestavby. Městský soud však nesdílel názor obvodního soudu, že se soudy v kompenzačním řízení nemohou zabývat důvodností přerušení řízení.
Vzhledem k tomu, že řízení bylo přerušeno po dobu delší 7 let, jde tedy o průtah poměrně zásadní, proto je třeba z tohoto důvodu základní částku navýšit, a to o 30 %. Nemajetkové újmě stěžovatelky tak odpovídá finanční zadostiučinění ve výši 199 465 Kč (základní částka 181 332 Kč navýšená o 10 %). Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice stěžovatelku již odškodnila částkou 57 375 Kč a obvodní soud jí pravomocně přiznal částku 33 291 Kč, změnil městský soud II. výrok rozsudku obvodního soudu a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 108 799 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části ho potvrdil (I.
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).
4. Proti I. výroku rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen II. výrok rozsudku obvodního soudu (tj. ohledně částky 48 035 Kč s úrokem z prodlení z částky 190 125 Kč od 26. 9. 2023 do 3. 1. 2024 a z částky 48 035 Kč od 4. 1. 2024 do zaplacení), a "v části, kterou jí byl přiznán úrok z prodlení 14,75 % z dlužné částky od 4. 1. 2024 (a nikoliv 15 % z dlužné částky od 26. 9. 2023)" podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II.
výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání se týká dvou samostatných nároků představujících tzv. podlimitní nárok, proti němuž není dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž tyto nároky nelze sčítat, protože ve vztahu ke každému z nich stěžovatelka vymezila odlišnou právní otázku a řešení ani jedné z nich není oběma odděleným nárokům společné.
5. Stěžovatelka připomíná, že při vyčíslení výše zadostiučinění poukazovala na to, že průtažné řízení pro ni mělo zvýšený význam, neboť se dotýkalo jejího bydlení ve společném domě a sousedských vztahů, tj. jejího soukromého života. Zvýšený význam předmětu řízení by přitom odůvodňoval navýšení základní částky zadostiučinění. Byla to právě nepřiměřená délka odškodňovaného řízení, která měla za následek, že se sousedské vztahy čím dál více vyhrocovaly. Navzdory tomu obecné soudy shledaly význam předmětu průtažného řízení pro stěžovatelku jako standardní a základní částku zadostiučinění nenavýšily.
6. Podle stěžovatelky jsou rozsudky obvodního soudu a městského soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), protože z jejich odůvodnění není patrné, že by se obecné soudy zabývaly typovým významem řízení o odstranění neoprávněných stavebních úprav (společných částí) domu. Soudy ani k námitkám stěžovatelky přezkoumatelně neuvedly, proč zvýšený typový význam průtažného řízení neshledaly. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že obecné soudy nepřípustně redukují obsah pojmu obydlí (domov) pouze na samotný soukromý prostor jednotlivce, neboť námitku vyhrocení sousedských vztahů v domě odbyly tím, že se průtažné řízení týkalo půdy a chodby, nikoliv přímo bytu stěžovatelky, ačkoli v domech s byty je s bydlením nerozlučně spjato i právo užívat společné prostory.
7. K přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dovolání, které bylo odmítnuto ze zákonných důvodů, podala na základě vadného poučení městského soudu, a proto by jí vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku nemělo jít k tíži. Je také toho názoru, že dovolání v její věci přípustné bylo, jelikož nejde o běžný majetkoprávní spor ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
10. Byť je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení (též) usnesení Nejvyššího soudu coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který měla stěžovatelka v dané věci k dispozici, její námitky však směřují výhradně proti posouzení věci nižšími soudy. Proti konkrétním důvodům Nejvyššího soudu odmítajícího dovolání pro nepřípustnost, vyjma tvrzení, že nejde o běžný majetkoprávní spor ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stěžovatelka neargumentuje. Napadené usnesení Nejvyššího soudu odůvodňuje odmítnutí stěžovatelčina dovolání nepřípustností, protože jednotlivé žalované nároky nedosahují zákonem požadovanou částku pro přípustnost dovolání a mají samostatný skutkový základ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
11. 2023 č. j. 31 Cdo 1178/2023-31). V charakteristice nároků (jejich samostatnosti) neshledal Ústavní soud ani libovůli, ani svévoli, ani výraz přepjatého formalismu, a napadeným usnesením nedošlo k žádnému extrémnímu vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již k dispozici neměla, a bylo namístě, domnívala-li se, že městský soud a obvodní soud porušily její ústavní práva, brojit proti napadeným rozhodnutím včasnou ústavní stížností. To však stěžovatelka neučinila, jelikož dovoláním napadený rozsudek byl opatřen nesprávným poučením o možnosti jeho podání. Ústavní soud nicméně považuje ústavní stížnost za včasnou i v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu, s ohledem na nesplnění povinnosti poskytovat účastníkům řízení řádné poučení o jejich procesních právech a povinnostech městským soudem.
12. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu jsou uvedeny okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění zohlednit (celková délka řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo a posouzení předpokladů odpovědnosti státu bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
13. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně nepřezkoumává konkrétní výši odškodnění za průtahy v řízení, zabývá se toliko tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel zákona o odpovědnosti za škodu a zda své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu zásadně není oprávněn vstupovat, nejsou-li příslušné závěry soudů extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19.).
14. Pouhé námitky proti hodnocení relevantních okolností a jejich váhy věc do ústavní roviny zásadně neposouvají [např. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515)]. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy aplikovaly kritéria obsažená v § 31a zákona o odpovědnosti za škodu ústavně souladným způsobem, svůj postup řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily, přičemž se podrobně zabývaly délkou a složitostí řízení, jakož i jednáním stěžovatelky, postupem orgánů veřejné moci a významem předmětu řízení pro stěžovatelku (viz bod 34. odůvodnění rozsudku městského soudu).
15. Ústavní stížnost je jen pokračující polemikou se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti konfrontovaných právních názorů, pokládá za dostačující zjištění, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli ani vybočení z pravidel ústavnosti neshledal.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu