Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Ecomodula, s. r. o. v likvidaci, se sídlem náměstí Přátelství 1518/2, 102 00 Praha 10, IČ: 26074834, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem Koliště 259/55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2016 č. j. 23 Cdo 3911/2016-196, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 2016 č. j. 22 Co 2577/2015-161, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti VOBUKO, společnost s ručením omezeným, se sídlem V Koutě 92, 397 01 Písek, IČ: 40755576, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem ze dne 30. září 2015 č. j. 19 C 254/2014-125 Okresní soud v Písku (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, jíž se obchodní společnost VOBUKO, společnost s ručením omezeným (žalobkyně) domáhala vůči stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 229 021 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. září 2014, ve znění dodatku z téhož dne.
2) K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. března 2016 č. j. 22 Co 2577/2015-161 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 209 162,54 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
3) Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 5. prosince 2016 č. j. 23 Cdo 3911/2016-196 odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání.
Stran usnesení dovolacího soudu má stěžovatelka za to, že její dovolání bylo podáno procesně bezvadně. Dovolací soud proto pochybil, nevypořádal-li se se samotnou podstatou dovolání, z něhož vyplývalo porušení ústavních práv stěžovatelky. Stěžovatelka je toho názoru, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy představuje dovolací důvod podřaditelný pod § 237 o. s. ř.
Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je přitom podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 ).
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u dovolacího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3911/2016. Po seznámení se s obsahem dovolání stěžovatelky je Ústavní soud nucen konstatovat, že dovolání vytýkanou vadou trpí, neboť skutečně neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 či ze dne 5. září 2017 sp. zn. III. ÚS 2451/17
(jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Je proto v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem).
Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu jejích práv a zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zvláště nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle § 237 o. s. ř.) a otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ).
V tomto směru Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (ve třetím čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. září 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).
Je třeba říci, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání dovolacím soudem pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání (řádně) odmítnuto právě z výše uvedeného důvodu, nebyl tím pro dovolací soud vytvořen prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředků vůbec "uvážil".
Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost, v části směřující proti rozsudku krajského soudu, považovat za přípustnou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, z části jako návrh nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu