Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Karolínou Novou, advokátkou, sídlem Biskupský dvůr 1152/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 4 Tdo 873/2023-292, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2023 č. j. 5 To 115/2023-258 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. března 2023 č. j. 13 T 170/2021-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu ústavní stížnosti stěžovatel výslovně nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud však - v souladu s dosavadní praxí - učinil předmětem posouzení i toto rozhodnutí (pozn. stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu přiložil k ústavní stížnosti a zjevně od jeho doručení odvozuje počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, dále mu podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jej zavázal taktéž k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně majetkovou škodu ve výši 176 988,37 Kč. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu dopustil tím, že dne 6. 6. 2021 kolem 18:30 hodin jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Felicia combi, při jízdě po silnici č. 11271 v katastru obce Krasonice vjel v pravotočivé zatáčce do protisměru, tedy porušil zejména § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož se střetl s protijedoucím motocyklem zn. Harley Davidson, řízeným poškozeným M. K. a náležejícím společnosti X, způsobil mu konkretizované zranění vyžadující léčení do 18. 1. 2023, a jeho spolujezdkyni poškozené P. F. zranění s léčením do 24. 3. 2022.
3. Odvolání, které proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud usnesením uvedeným v záhlaví dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy považovaly jeho nabídku doznání v případě podmíněného zastavení trestního stíhání za přitěžující okolnost, přičemž veškeré explicitně uvedené polehčující okolnosti přehlížely. Má za to, že využíval pouze svých procesních práv, nezpůsobil tím obstrukce v řízení a toto nemůže jít nikdy k jeho tíži, a to ani ve výroku o trestu, jak činí okresní soud. Podle jeho názoru okresní soud neodůvodnil uložený trest, čímž se nezabývaly ani krajský soud ani Nejvyšší soud. Odůvodnění zpřísnění trestu v rozsudku oproti trestnímu příkazu nepovažuje za řádné, spravedlivé, potažmo ani zákonné. Je přesvědčen, že obecné soudy opomenuly povinnost odůvodnit výši uložené sankce, co se týče nejen její výměry, ale i druhu. Vytýká, že Okresní státní zastupitelství v Jihlavě mu opakovaně slibovalo podmíněné zastavení trestního stíhání. Stěžovatel poukazuje, že se maximálně snažil pomoci poškozeným a jednal i s Probační a mediační službou České republiky, střediskem Jindřichův Hradec. Domnívá se, že došlo k narušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivou a řádně odůvodněnou výši trestu. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143), ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 39/09 (N 256/55 SbNU 471) a ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827). Stěžovatel poukazuje na zásadu proporcionality mezi spáchaným skutkem a trestem, jakož i požadavek racionality trestu a nutnost náležitého odůvodnění rozhodnutí jako ospravedlnění zásahu státu do svobody jedince, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315). Stěžovatel dovozuje, že trest, který mu byl uložen, není přiměřený a je přísnější, než je v obdobných případech běžné.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud hodnotí, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; takové nedostatky vyplynou z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
11. Stěžovatel vznáší výhrady k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dodržuje zdrženlivost při přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nálezy ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 a řadu usnesení (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
12. V návaznosti na tuto ustálenou judikaturu Ústavní soud v první řadě uvádí, že vzhledem ke svému úkolu ochrany ústavnosti respektuje pravomoc obecných soudů ukládat tresty za trestné činy (srov. čl. 90 Ústavy, resp. čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavnímu soudu do této pravomoci obecných soudů náleží zasáhnout jen ve výjimečných případech, nesplňuje-li uložený trest ústavněprávní požadavky. Trestní soudy musí podle čl. 39 Listiny dostát ústavnímu principu nullum crimen et nulla poena sine lege. Zákon pak jednoznačně stanoví jejich povinnost ukládat přiměřené trestní sankce. Podle § 38 odst. 1 trestního zákoníku se mají trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Ustanovení § 38 odst. 2 trestního zákoníku pak v sobě výslovně obsahuje princip subsidiarity přísnější trestní sankce, protože stanoví, že "tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější". Doktrína také dovozuje, že přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, má ústavněprávní povahu. Nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je proto porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. V závažnějších případech může být i porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu nulla poena sine lege [srov. nález ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827)].
13. Z popsaných principů, ze zásady nezávislosti soudní moci a ze zásady subsidiarity zásahu Ústavního soudu plyne, že při posuzování námitky proti uložení trestu odnětí svobody se Ústavní soud může zaměřit jen na otázku, zda uložením konkrétního trestu trestní soudy nezasáhly do ústavních práv stěžovatele. Stát, který s plnou vážností respektuje svobodu každého lidského jedince, ji nemůže omezovat svévolně, bez náležitého ospravedlnění svých zásahů. V trestním právu takové opodstatnění a odůvodnění představují účely trestání. Na rozdíl od zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v současnosti platný a účinný trestní zákoník neobsahuje explicitní vyjádření účelu trestních sankcí (srov. § 23 trestního zákona). Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku se vymezení účelů trestání ponechává trestněprávní nauce. Uvedené ustanovení trestního zákona bylo nahrazeno promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení trestního zákoníku o trestních sankcích. Účel trestání pak vyplývá nejen z těchto obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku, a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 , bod 23.).
14. V nálezu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17 (N 75/89 SbNU 153) se Ústavní soud zabýval diskrecí obecných soudů při ukládání trestu. K tomu mimo jiné uvedl, že je samotnou podstatou diskrece, že - nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna - ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu, s výslovným odkazem Ústavního soudu na § 36 až 54 trestního zákoníku pro volbu druhu trestu a stanovení jeho konkrétní výměry (srov. bod 53. tohoto nálezu), podobá zásadě volného hodnocení důkazů. Ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
15. Závěry obecných soudů se v posuzované věci a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností nemá důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu. Okresní soud v trestním příkazu ze dne 20. 12. 2021 č. j. 13 T 170/2021-116 stěžovateli uložil trest odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na 24 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 24 měsíců. Okresní soud v napadeném rozsudku oba tresty zpřísnil. Tento postup okresní soud v odstavci 19. svého rozsudku odůvodnil a vysvětlil, proč k tomuto odchýlení došlo.
16. Okresní soud předpokládal, že stěžovatel akceptuje svoji vinu, když o tom svědčil jeho postoj v přípravném řízení, kde (byť stručně) uvedl, že s tím, co je mu kladeno za vinu, obecně souhlasí. Následně ovšem v řízení před soudem stěžovatel prostřednictvím obhajoby své stanovisko postavil víceméně tak, že se dozná, bude-li trestní stíhání podmíněně zastaveno. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel nedal najevo sebereflexi, přičemž nebýt tohoto postoje, byl by dostatečný původní trest z uvedeného trestního příkazu. Změna postoje stěžovatele k spáchané trestné činnosti v hlavním líčení vedla k tomu, že mu již oproti přípravnému řízení nesvědčila významná polehčující okolnost, že se k trestné činnosti doznal [srov. § 41 písm. l) trestního zákoníku].
17. Okresní soud tedy po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je na stěžovatele potřeba působit důraznějším trestem, a to pro účel jeho nápravy. Trest odnětí svobody na dvanáct měsíců nadále považoval za přiměřený, nicméně prodloužil zkušební dobu na třicet šest měsíců a na shodný počet měsíců prodloužil rovněž trest zákazu činnosti. Tento trest považoval za spravedlivý i krajský soud (srov. bod 7. usnesení krajského soudu) a Nejvyšší soud konstatoval, že nejde o extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, neboť nelze pominout, že stěžovatel způsobil těžkou újmu dvěma osobám. I doba léčení u obou poškozených výrazně překročila dobu potřebnou pro naplnění znaku delší doby trvající poruchy na zdraví [§ 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku].
18. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
19. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu