Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Willmanna, zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2016 č. j. 4 As 83/2016-60, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 3. 2016 č. j. 52 A 15/2015-62, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 19. 1. 2015 č. j. 3953/ODSH/2015-Sv a proti rozhodnutí Obecního úřadu Radiměř ze dne 29. 8. 2014 č. j. 0693/14/RAD, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Obecního úřadu Radiměř, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 29. 8. 2014 rozhodnutím č. j. 0693/14/RAD Obecní úřad Radiměř (dále jen "správní orgán") určil, že specifikovaná pozemní komunikace nacházející se v k. ú. Radiměř na pozemku p. č. X ve vlastnictví žalobce a napojená na místní komunikaci p. č. Y, je veřejně přístupnou účelovou komunikací minimálně již od 1. 4. 1997.
Dne 19. 1. 2015 rozhodnutím č. j. 3953/ODSH/2015-Sv Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "odvolací správní orgán") odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 29. 8. 2014 č. j. 0693/14/RAD zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Dne 30. 3. 2016 rozsudkem č. j. 52 A 15/2015-62 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 19. 1. 2015 č. j. 3953/ODSH/2015-Sv zamítl (výrok I). Správní soud posoudil jednotlivé žalobní body, podrobně se vyjádřil k námitkám ohledně vad procesního charakteru a k námitkám skutkovým, své závěry odůvodnil a uzavřel, že v posuzované věci bylo potvrzeno, že předchozí vlastníci pozemku p. č. X nebránili používání pozemku jako cesty, takže nebyl vyjádřen aktivní nesouhlas a došlo ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace již v dřívější době, tedy ještě dříve, než se vlastníky pozemku stali žalobci a i dříve, než nemovitost č. p. XY vlastnila svědkyně Šimonová. V řízení před správními orgány bylo dostatečně prokázáno splnění podmínek pro závěr, že na předmětném pozemku se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a žaloba proto byla zamítnuta jako nedůvodná.
Dne 8. 9. 2016 rozsudkem č. j. 4 As 83/2016-60 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 52 A 15/2015-62 jako nedůvodnou zamítl (výrok II).
Stěžovatel podrobně popsal dosavadní průběh řízení a polemizoval se způsobem, jakým bylo rozhodováno o jím vznesených námitkách. Tvrdil porušení čl. 10 Listiny a čl. 4 Ústavy Obecním úřadem Radiměř a shromažďováním osobních údajů "ze strany pí Nekvapilové, resp. Marcely Nekvapilové." Podrobně uvedl skutkové okolnosti věci, namítl nesprávný postup při dokazování v řízení před správními orgány a uvedl vlastní právní názor na věc, odlišný od právního posouzení jeho věci správními orgány a ve správním soudnictví. Napadený rozsudek kasačního soudu označil za nepřesvědčivý a nedostatečně odůvodněný.
Tvrzení stěžovatele o porušení článku 10 odst. 3 Listiny, zaručujícího ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněné, nehledě na skutečnost, že k ochraně práv zaručených citovaným článkem Listiny právní řád stěžovateli poskytuje dostatek procesních prostředků, které mohl využít.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením jeho věci obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl.
Ústavní soud souhlasí s tvrzením, že existence veřejné komunikace na pozemku ve vlastnictví stěžovatele je zásahem do jeho vlastnického práva. Nejde však o zásah protiústavní, neboť k němu došlo v souladu se zákonem při sledování legitimního cíle v obecném zájmu.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí kasačního soudu a správního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu