Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelů Ing. Petra Bochníčka a Ivety Bochníčkové, zastoupených JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Bráfova třída 52, Třebíč, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 163/2011-245 ze dne 12. 10. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 35 C 50/2007-148 ze dne 2. 2. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"¨) sp. zn. 35 C 50/2007, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že krajský soud rozsudkem č. j. 35 C 50/2007-148 ze dne 2. 2. 2011 zřídil právo věcného břemene ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. X/2 a domu č. p. Y na pozemku parc. č. st. X/2, spočívající v právu průchodu přes pozemek parc. č. st. X/1 a průjezd domu č. p. Y2 na pozemku parc. č. st. X/1, vše v k. ú. Náměšť nad Oslavou, obec N., okres T.
(výrok I.). Krajský soud dále stanovil výši náhrady za vyvlastnění, a to pro stěžovatele Ing. Petra Bochníčka v částce 15.600,- Kč a pro stěžovatelku Ivetu Bochníčkovou v částce 48.600,- Kč (výrok II. a III.). V rozsahu týkajícím se práva průjezdu krajský soud řízení zastavil (výrok IV.). Krajský soud konstatoval, že jeho rozsudek nahrazuje rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 31. 5. 2006 č. j. KUJI 41988/2006 sp. zn. OÚP 255/2006-Kv-3 (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI.
až VIII.). Proti rozsudku krajského soudu, s výjimkou výroku IV., podali stěžovatelé odvolání, nicméně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 1 Co 163/2011-245 ze dne 12. 10. 2011 rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí krajského a vrchního soudu ústavní stížností, v níž rozporovali závěry obecných soudů, týkající se naplnění podmínek vyvlastnění, stanovení výše náhrady za vyvlastnění, jakož i posouzení otázky, zda je žalobce oprávněn měnit důvody a rozsah vyvlastnění oproti předchozímu řízení před správním orgánem. Stěžovatelé měli za to, že obecné soudy na jejich námitky adekvátně nereagovaly a s některými uváděnými argumenty se vůbec nevypořádaly. Dále stěžovatelé poukázali na skutečnost, že složení senátu vrchního soudu, jak bylo uvedeno v záhlaví rozsudku, se neshodovalo s obsazením soudu při ústním jednání.
Dle stěžovatelů došlo v důsledku těchto pochybení k porušení jejich ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadené rozsudky krajského a vrchního soudu svým nálezem zrušil.
Pokud jde o výroky I. až III. a V. až VIII. rozsudku krajského soudu a o rozsudek vrchního soudu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se řádně zabývaly všemi podstatnými okolnostmi případu, své závěry logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se v dostatečném rozsahu vypořádali s protichůdnou argumentací stěžovatelů. V tomto ohledu Ústavní soud připomíná, že čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sice obecné soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nicméně tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Van Hurk proti Nizozemí, 1994). V projednávané věci bylo rozhodné, že obecné soudy výslovně reagovaly na jádro argumentace stěžovatelů; ohledně dílčích argumentů pak postačuje, lze-li jejich nedůvodnost implicitně vyvodit z konkurenčních závěrů obecných soudů v jejich rozhodnutích obsažených.
Tento požadavek napadená rozhodnutí splňovala.
Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ani při posuzování důvodů pro omezení vlastnického práva obecné soudy nevybočily z mezí, jak jsou zakotveny v čl. 11 Listiny, v tomto případě zejména jeho čtvrtém odstavci.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelé prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěli Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, resp. ve vztahu k výroku IV. rozsudku krajského soudu jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu