Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 24. 6. 2016, č.j. 6 P 156/2016-31, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2016, č.j. 18 Co 316/2016-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2016, č.j. 18 Co 316/2016-131, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo ve výrocích II., III. a IV. potvrzeno.
Stěžovatel uvádí, že na základě dohody rodičů probíhala po dobu tří měsíců péče o nezletilou ve formě střídavé péče s týdenními intervaly bez jakýchkoliv problémů, tento model však matka nezletilé nyní ukončila. Stěžovatel má za to, že obecné soudy věc nesprávně vyhodnotily, zcela nevhodným způsobem zasáhly do poměrů účastníků a ještě prohloubily problematickou situaci. Namítá, že rozsah styku je oproti původní podobě upraven na minimum a v naprosto nedostatečné míře, když napadenými rozhodnutími je jako rodič téměř vyloučen na podstatnou část života dítěte z péče o něj.
Podle stěžovatele je nutné přihlédnout k tomu, jakým způsobem zasahuje předběžné opatření do poměrů účastníků a také k tomu, že pokud nedojde ke změně okolností, může trvat i delší dobu. Nelze přitom akceptovat stav, kdy je to právě rozhodnutí soudu, které prohloubí nepoměry mezi účastníky a povede k odcizování stěžovatele a dcery. Pokud k těmto námitkám a okolnostem soudy nepřihlédly, nevypořádaly se s nimi a nedostatečně zhodnotily skutkový stav, porušily podle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti navíc poskytuje Ústavní soud ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám teprve tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a to ještě jen v nezbytném rozsahu. Z toho důvodu vychází z pravidla, že ústavní stížností lze napadat tzv. konečná pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí vydávaná v průběhu řízení, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05
(U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]; výjimku pak představují některá pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou, relativně samostatnou část řízení, nebo která řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a další).
K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze, a to z toho důvodu, že byť tato opatření mají prozatímní povahu, mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Je však třeba zdůraznit, že tento zásah zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž se jedná o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva.
Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 41/2 SbNU 27), usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99 ze dne 29. 3. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 115/2000 ze dne 8. 11. 2000, usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06 ze dne 14. 6. 2007, a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, když jde o opatření, jejichž trvání je zásadně omezeno.
Ústavní soud ve své judikatuře dále vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení, se jeho přezkumné pravomoci vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2.
2. 2016]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl.
38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015).
Stěžovatel netvrdil, že by napadeným rozhodnutím obecných soudů chyběl zákonný podklad nebo že by byla vydána nepříslušným orgánem. Výhrady stěžovatele směřují k aplikaci a interpretaci ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. obecnými soudy. Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v nesouhlasu stěžovatele s tím, v jakém rozsahu mu byl styk s nezletilou předběžným opatřením určen, přičemž stěžovatel zároveň vyjadřuje svou obavu, že tento z jeho pohledu nedostatečný rozsah styku s nezletilou může teoreticky trvat i delší dobu, v důsledku čehož může docházet k jejich vzájemnému odcizování.
Okresní soud k vydání předběžného opatření přistoupil za situace, kdy se dosavadní způsob péče o nezletilou na základě předchozí dohody rodičů ukázal jako již nadále nefungující. Soud zamítl návrh matky na vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá předána do její péče a otci stanoveno výživné, s odůvodněním, že předběžné opatření nemůže předjímat rozhodnutí ve věci samé. Pokud se týče styku stěžovatele s nezletilou, dospěl soud k závěru, že je v zájmu nezletilé, aby s ní stěžovatel udržoval styk, který musí být dán tak, aby vyhovoval zejména nezletilé a zároveň nenarušoval režim matky s nezletilou, přičemž je důležité, aby nezletilá měla ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé k dispozici oba rodiče a aby měla v tomto směru daná pravidla a byla ze strany rodičů co nejméně stresována.
Také Krajský soud v Plzni následně dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud otci styk s nezletilou upravil, byť v omezeném rozsahu. Konstatoval, že rodič má právo stýkat se se svým dítětem a výchovně na něj působit a zároveň zájmem dítěte je udržovat vztah s rodičem, se kterým nežije ve společné domácnosti. Poukázal na to, že i když je nepochybné, že vztahy mezi účastníky jsou narušeny, matka sama požádala o úpravu styku otce s nezletilou. Zdůraznil, že předběžným opatřením nelze prejudikovat konečné řešení úpravy styku otce s nezletilou, když se jedná o opatření dočasné, které pozbude účinnosti právní mocí rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy a konečné úpravě rodičovského styku.
Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. V souzené věci nutno považovat za podstatné, že ačkoliv stěžovatel považuje rozsah styku za nedostatečný, důležité je, že soudy zohlednily zájem dítěte na udržování kontaktu s oběma rodiči a stěžovatel je na základě předběžného opatření oprávněn být s nezletilou v pravidelném kontaktu a po nezanedbatelný čas o ni pečovat. Soudy svá rozhodnutí zdůvodnily a zároveň zdůraznily, že jimi nikterak není předjímáno konečné rozhodnutí ve věci. Byť je odůvodnění rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu spíše obecné a poměrně dosti stručné, požadavkům, které jsou na rozhodnutí tohoto druhu obecně kladeny, odůvodnění napadených usnesení dostojí.
Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že právem obou rodičů je, jsou-li pro to splněny podmínky, v zásadě stejnou měrou pečovat o dítě a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Ústavní soud přitom nepochybuje, že jeho aktuální judikatura týkající se otázek souvisejících s péčí o nezletilé je obecným soudům dostatečně známa a že ji také budou při svém dalším rozhodování vhodně reflektovat. V této souvislosti pak Ústavní soud apeluje na okresní soud, aby ve věci samé rozhodl co možná nejdříve, tak aby se nynější dočasné řešení nestalo v průběhu času řešením dlouhodobým.
V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je možno uzavřít, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad. Také právní normy byly interpretovány a aplikovány ústavně konformním způsobem, přičemž důvody, pro které by závěry soudů bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu