Možnost domáhat se vrácení majetku jiným postupem, než podle restitučních zákonů
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. P., bytem USA, zastoupené JUDr. V. V., advokátem AK, proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 16. 2. 1998, čj. 12 Co 854/97-34, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka města Plzně, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 1998, čj. 12 Co 854/97-34, se zrušuje.
Odůvodnění.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka projevuje nesouhlas se závěry obecných soudů, že její spoluvlastnický podíl přešel do vlastnictví státu jako věc opuštěná podle § 453 odst. 2 občanského zákoníku a následně pak do vlastnictví vedlejšího účastníka. Hospodářská smlouva, kterou bývalý Národní výbor města Plzně převedl jednu ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí do správy Bytového podniku města P., se vztahovala k ideální jedné čtvrtině ve vlastnictví J.
K., ačkoli jmenovaný byl již v této době mrtev a dědictví po něm bylo řádně projednáno. Akt, kterým je odnímána část nemovitosti jako opuštěná tomu, komu v této době již vůbec nenáleží, není ničím jiným než aktem absolutně neplatným. Stěžovatelka získala spoluvlastnický podíl k uvedeným nemovitostem již jako občanka USA, kde trvale žila a žije, v rámci dědického řízení a na této situaci, pokud se týče jejího občanství, bydliště, jakož i dalších okolností, se nic nezměnilo. Navíc třeba vzít v úvahu, že v projednávané věci nemohlo být postupováno podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť vůči stěžovatelce žádný protiprávní akt nikdy nesměřoval.
Stěžovatelka má proto ze všech těchto důvodů za to, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně toho, že dědění se zaručuje, a navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Plzni uvedl ve svém vyjádření ze dne 17. 11. 1998, že jeho postupem nebyla porušena žádná stěžovatelčina práva a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Město Plzeň se k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Z obsahu spisu 15 C 42/97
Okresního soudu Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila žalobou došlou tomuto soudu dne 13. 2. 1997 nárok na vydání, v žalobě blíže vyznačených, nemovitostí. V této žalobě uvedla, že hospodářskou smlouvou ze dne 17. 3. 1983 byla správa jedné ideální čtvrtiny těchto nemovitostí převedena na Bytový podnik města P. s odůvodněním, že jde o majetek opuštěný ve smyslu § 453 odst. 2 občanského zákoníku, ačkoli šlo o majetek, který byl předmětem dědického řízení, v jehož rámci stěžovatelka získala jednu ideální šestnáctinu nemovitostí.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 25. 9. 1997, čj. 15 C 42/97-20, žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka sice nabyla dědictvím po svém dědečkovi J. K. jednu šestnáctinu těchto nemovitostí, její spoluvlastnický podíl však přešel do vlastnictví státu jako věc opuštěná podle § 453 odst. 2 občanského zákoníku, následně pak do vlastnictví vedlejšího účastníka podle zákona č. 172/1991 Sb.Takový přechod uznal zákon č. 87/1991 Sb. za majetkovou křivdu, stěžovatelka nicméně restituční nárok podle tohoto zákona neuplatnila.
O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když v důvodech svého rozhodnutí se v podstatě ztotožnil se závěry okresního soudu. Podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Legitimován k takové žalobě je tedy vlastník, který se domáhá věci do své moci, popř. spoluvlastník, žalovaným pak je ten, kdo věc má fakticky ve své moci a odpírá ji bez právem uznaného důvodu vlastníku vydat.
Specifický postup je upraven restitučními zákony, kdy nárok na vydání věci nelze uplatnit obecnou reivindikační žalobou, ale pouze za podmínek a způsobem v těchto zákonech uvedených. Obecné soudy dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že jde právě o posléze uvedený případ, umožňující uspokojení nároku pouze podle zákona č. 87/1991 Sb., tento závěr je však v příkrém rozporu s tím, co v projednávané věci vyšlo najevo. Obecné soudy měly totiž k dispozici usnesení bývalého Státního notářství Plzeň - město ze dne 9.
11. 1961, čj. D 1188/60-4, z něhož je patrno, že J. K., posledně bytem v P., zemřel a dědictví po něm, zahrnující rovněž předmětné nemovitosti, nabyli dědicové, v tomto usnesení blíže uvedení, a to rovněž stěžovatelka v rozsahu jedné ideální šestnáctiny. Z uvedeného tedy plyne, že stěžovatelka již v době nabytí dědictví byla státní občankou USA, kam se legálně vystěhovala a kde také trvale žila. Podle ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku připadají věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, do vlastnictví státu.
K základním znakům citovaného ustanovení náleží tedy to, že jde o věc opuštěnou a dále že jde o věc, jejíž vlastník není znám. Zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, bylo s účinností od 1. 4. 1983 za § 453 vloženo ustanovení § 453a, podle jehož odst. 1, dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadá věc do vlastnictví státu, pokud je v rozporu se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal.
Tento způsob přechodu věci na stát byl zařazen v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. jako jeden z restitučních důvodů. K přechodu vlastnictví k věci na stát docházelo v těchto případech ex lege, aniž by jeho podmínkou bylo vydání rozhodnutí, nicméně podmínky tohoto přechodu, mělo-li k němu dojít, musely být splněny. V projednávané věci, a to v době, kdy byla uzavírána hospodářská smlouva ze dne 24. 3. 1983 o převodu správy jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí na Bytový podnik města P., nebyl však, jak již bylo konstatováno, vlastníkem převáděné jedné ideální čtvrtiny J.
K. - jehož vlastnického práva se uzavíraná hospodářská smlouva výslovně dovolává a ve vztahu k němu konstatuje, že jde o majetek opuštěný, a nacházející se proto ve smyslu ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku ve vlastnictví státu -, ale jiné fyzické osoby uvedené v již citovaném usnesení státního notářství, mezi nimi i stěžovatelka. To však znamená, že v projednávané věci nemohly být splněny podmínky derelikce, neboť spoluvlastníci nemovitostí, kteří byli známi, neměli, a proto ani neprojevili, vůli se jich vzdát (animus dereliquendi).
Jinými slovy, i své době poplatné, často svévolně uplatňované, ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku stanovilo určitá pravidla, jejichž nedodržení nutně vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví věci na stát nemohlo dojít. Došlo-li tedy k zabrání majetku státem bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu (obdobně IV.
ÚS 100/98).
Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelce opírající svůj nárok o ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku obecné soudy odepřely její ústavně zaručené a v článku 11 odst. 1 Listiny zakotvené právo vlastnit majetek, jakož i to, že dědění se zaručuje, a proto z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno a napadený rozsudek byl podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušen.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. prosince 1998