Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného JUDr. Šárkou Línkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Pardubice, Jiráskova 972, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. listopadu 2011, č.j. 4 T 10/2011-227, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 21. prosince 2011, č.j. 14 To 353/2011-256, a Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, č.j. 8 Tdo 1132/2012-22, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, zakotvené v čl. 36 odstavci 1, v čl. 37 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odstavce 1 trestního zákona a přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku do věznice s dozorem. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice zamítl, napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nepopírá existenci svojí vyživovací povinnosti vůči svým dětem, má však za to, že ji v plné výši splnil a dluh na výživném nevznikl. Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 32. května 2004, č.j. 19 P 313/2003-190, nikdy neobdržel, a má za to, že tento nemohl nabýt právní moci. V případě doručení by se totiž zcela jistě odvolal, neboť s vypočtenou výší výživného s ohledem na své příjmy nesouhlasí. S rozsudkem, který nabyl právní moci teprve téměř po jednom roce, se stěžovatel seznámil teprve při zahájení trestního stíhání.
Do té doby neměl žádnou povědomost o zvýšení výživného. Obdobně je tomu i s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. listopadu 2007, sp. zn. 11 C 15/2007. Za dané situace tedy nemohlo, podle přesvědčení stěžovatele, dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu a přečinu. Soudy v trestním řízení nejsou vázány rozsudky v civilních věcech, a bylo jejich povinností přezkoumat správnost výše stanovené vyživovací povinnosti. To však soudy neučinily. Připomněl dále, že Krajskému soudu v Hradci Králové ve věci předchozího stíhání (sp. zn. 14 To 7/2004) u veřejného zasedání předložil doklady, že k témuž dni (11.
srpna 2004) dluhy uhradil, a následně byl zproštěn obžaloby. V projednávaném případě však tyto okolnosti soudy nevzaly v potaz.
V jeho věci se tedy soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a jejich odůvodnění rozhodnutí vykazuje nedostatky. Soudy navíc nepřipustily důkaz výslechem bývalé manželky k tomu, že v roce 2002 jí pro další roky předal na výživné částku 600.000,- Kč. Návrh na výslech přitom vzneslo i státní zastupitelství. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 10/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Z předloženého spisu Ústavní soud zrekapituloval průběh řízení ve věci a shledal, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatel užil již u soudu prvého stupně, v odvolání i dovolání. Soudy se jimi zabývaly a zohlednily obhajobu stěžovatele. Není pravda, že by samy soudy, jako předběžnou otázku, neposuzovaly výši stanoveného výživného. Soudy rovněž zhodnotily předchozí soudní řízení (Krajský soud v Hradci Králové sp. zn. 14 To 7/2004), vypořádaly se s námitkou "poskytnutí" částky 600.000,- Kč manželce na budoucí výživné, způsobilostí a ochotou hradit výživné.
Právo na spravedlivý proces stěžovatele, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu