Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 3, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 20 Cm 171/2008-85 ze dne 10. 11. 2010 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz krajského soudu č. j. 20 Sm 211/2008-17 ze dne 1. 12. 2008 ukládající L. K., M. Š. a stěžovateli společně a nerozdílně uhradit Československé obchodní bance, a. s., částku 2.750.000,- Kč s postižními právy ze směnky s tím, že stěžovatel je povinen plnit pouze do výše směnečného peníze 2.000.000,- Kč s postižními právy.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání a byl v této souvislosti vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 80.270,- Kč. Stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku, nicméně jeho žádost byla usnesením krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-180 ze dne 3. 3. 2011 zamítnuta; toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 4 Cmo 129/2011-214 ze dne 7. 6. 2011. Krajský soud poté z důvodu neuhrazení soudního poplatku usnesením č. j.
20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011 odvolací řízení zastavil. Stěžovatel se proti usnesení o zastavení řízení odvolal a opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků; rovněž tato žádost byla usnesením krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-310 ze dne 23. 11. 2011, ve spojení s usnesením vrchního soudu č. j. 4 Cmo 20/2012-326 ze dne 21. 2. 2012, zamítnuta. Vrchní soud pak usnesením č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012 rozhodnutí krajského soudu o zastavení odvolacího řízení potvrdil.
Usnesení krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011, jímž bylo zastaveno odvolací řízení, a usnesení vrchního soudu č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012, jímž bylo usnesení krajského soudu potvrzeno, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel vytýkal obecným soudům, že jej po zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků opětovně nevyzvaly k úhradě poplatku, dále že výzvu k zaplacení soudního poplatku doručily nikoliv přímo jemu, nýbrž pouze jeho právnímu zástupci, že nedůvodně zamítly jeho žádost o osvobození od soudních poplatků s odkazem na údajné pochybení při vyplňování prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ačkoliv k žádnému takovému pochybení ze strany stěžovatele nedošlo, a konečně že nezohlednily splnění podmínky stanovené v § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o o soudních poplatcích"), tzn. že stěžovatel nemohl soudní poplatek bez své viny zaplatit s ohledem na své osobní majetkové a výdělkové poměry.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 4 Cmo 292/2012-377 ze dne 30. 7. 2012 a usnesení krajského soudu č. j. 20 Cm 171/2008-241 ze dne 11. 7. 2011 svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě doslovně zopakoval námitky, které uplatnil již v předchozím průběhu řízení a s nimiž se zejména vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Závěrům obecných soudů nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, proto Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Námitkami zpochybňujícími rozhodování obecných soudů o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud meritorně zabývat nemohl, neboť příslušná rozhodnutí nebyla ústavní stížností napadena; nadto již ve vztahu k nim zjevně uplynula zákonná šedesátidenní lhůta dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Za těchto okolností nezbylo než uzavřít, že stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto mu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu