Poučovací povinnost soudu podle § 5 občanského soudního řádu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. U., J. S. a Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1994, sp. zn. 14 Co 457/93 t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1994, sp. zn. 14 Co 457/93, se zrušuje.
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek soudu
C 443/91-37 - a řízení ve věci o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí bylo zastaveno, stěžovatelé uvádějí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR a postupem Krajského soudu v Brně, jako orgánu odvolacího,jim byla odejmuta možnost domáhat se ochrany u soudu. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 443/91, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že soudem I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci - dnešní stěžovatelé - domáhali jednak uložení povinnosti žalovanému - Magistrátu města Brna - uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parcela č. 1021 a části pozemku parcela č. 1022 se stavbou na ulici T.
59 v B., vše o výměře 1488 m2, zapsaných v bývalé evidenci nemovitostí střediska Geodézie B. - m.o na LV č. l pro k.ú. B. - S., dříve zapsaných v pozemkové knize vl.č. 613 jako parcela č. 652/1 o výměře 1488 m2 do jejich podílového spoluvlastnictví a jednak uložení povinnosti nemovitosti žalobcům do 10 dnů od právní moci rozsudku vydat. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný označený jako "Magistrát města Brna" (původně označený jako "Úřad města Brna") není pasivně věcně legitimován, neboť nemovitosti přešly do vlastnictví obce - města Brna (zákon č. 172/1991 Sb.) a magistrát vykonává pro území města Brna státní správu.
Podle názoru soudu I. stupně žalobci také neprokázali uzavření kupní smlouvy ze dne 5.10.1951 za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně, vycházel ze závěru, který obšírně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, a to že Magistrát města Brna nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost mu nepřiznává ani zákon (§ 19 o.s.ř.).
Proto podle něj soud I. stupně pochybil, když nepostupoval podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., neboť nedostatek podmínky řízení nelze odstranit. Proto podle § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně zrušil a podle § 221 odst. 2 o.s.ř. řízení ve věci zastavil. Současně v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal stanovisko k námitce stěžovatelů týkající se poučovací povinnosti soudu. Je toho názoru, že označí-li žalobce v žalobě jako žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o vadu podání ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.
V dané věci označení žalovaného bylo úplné a jasné, takže postup podle § 43 o.s.ř. nepřicházel v úvahu.
Poučení o tom, který subjekt jako povinná osoba přichází v úvahu k vydání věci žalobcům, je podle názoru odvolacího soudu hmotněprávním poučením, které překračuje meze poučovací povinnosti podle § 5 o.s.ř. Věcí samou se proto krajský soud z těchto důvodů nezabýval.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti naopak uvádějí, že již Městský soud v Brně měl dodržet svoji poučovací povinnost v souladu s o.s.ř., a to právě jako předpoklad ochrany jejich práv v soudním řízení, a to tím spíše, že se jednalo o soudní řízení s odkazem na restituční zákon. Poukázali na to, že v řízení před městským soudem označili jako žalovaného Úřad města Brna, jehož nástupcem se pak stal Magistrát města Brna. Žalovaný v průběhu řízení soud neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu, a že je nepřesně označen. Pokud se takto zachoval žalovaný, měl pak soud již na počátku jednání ve věci poučit stěžovatele v souladu s § 43 o.s.ř., aby nedostatek návrhu odstranili. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně jim pak ve svém důsledku zabránilo uplatnit nároky v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v doplňku k ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že svůj právní názor, v ústavní stížnosti vyslovený, opírají také o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.10.1994, sp. zn.
. Navrhli proto, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na své odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník Magistrát města Brna se k obsahu ústavní stížnosti písemně nevyjádřil.
Ústavní soud při projednávání věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR především posouzení správnosti právního názoru, týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího zvoleného postupu odvolacího soudu.
Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba, podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat, a zda je možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův.
K této otázce Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že stěžovatelé v žalobě označili jako žalovaného Úřad města Brna, když jej považovali za reprezentanta čs. státu - České republiky, a že následně došlo z jejich strany při jednání před soudem I. stupně dne 30.3.1993 na základě korespondence vedené s Úřadem městské části Brno - Slatina ke změně v označení žalovaného na Magistrát města Brna. Dále bylo zjištěno, že k písemné žádosti soudu I. stupně sdělilo právní oddělení Magistrátu města Brna dopisem ze dne 26.3.1993, že povinnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci je za čs.
stát Magistrát města Brna. Dále se ve sdělení uvádí, že vzhledem k velkému počtu případů byly rozhodnutím tajemníka Magistrátu města Brna zmocněny k vydávání nemovitostí z majetku bývalých obvodních národních výborů jednotlivé úřady městských částí. Sdělení obsahuje i informaci, že ve věci vydávání nemovitostí, které jsou předmětem soudního sporu vedeného pod sp. zn. 37 C 443/91, bude tedy čs. stát zastupovat pověřený pracovník Úřadu městské části Brno - Slatina. Při svém zamítavém rozhodnutí soud I.
stupně, který s Magistrátem města Brna po celou dobu trvání řízení před ním jednal jako s účastníkem řízení, vycházel z názoru, že Magistrát města Brna nebyl ve věci pasivně legitimován proto, že sporné nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, a tudíž Magistrát města Brna, který vykonává pro území okresu státní správu, se jejich vlastníkem nestal. V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně pak stěžovatelé, jak je dále patrno z obsahu spisu, jako žalovaného označili město Brno - Úřad města Brna.
Ve vyjádření k tomuto odvolání stěžovatelů, v němž se tito mimo jiné také dovolávali postupu soudu podle § 43 o.s.ř., pak Magistrát města Brna dopisem ze dne 5.8.1993 sdělil, že město Brno není ve sporu pasivně legitimováno, neboť podle § 4 zákona č. 172/1991 Sb., do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu s tím, že povinnou osobou k vydání věci a tedy i osobou pasivně legitimovanou je proto v dané věci Podnik bytového hospodářství Brno IV, s.p., který splynul se státními podniky PBH B.
I - III ve státní podnik Správa nemovitostí města Brna, Masarykova č.
37. Obsah tohoto vyjádření, v němž je upřesněno uvedené právní nástupnictví, jak je patrno z protokolu o jednání odvolacího soudu, nebyl konstatován a odvolací soud také na skutečnosti tam uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nereagoval. V návaznosti na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 79/94 ,
II. ÚS 108/93
(obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1995 pod č. 29), vydaných v obdobných věcech, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, je pak třeba uvést, že Krajský soud v Brně neměl bez dalšího řízení v projednávané věci podle § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení zastavit. Naopak měl postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu, který spočíval v nesprávném označení žalovaného.
Ústavní soud sice sdílí názor Krajského soudu v Brně, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení.
Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví, dát žalobci šanci věc napravit. Obdobný názor je zastáván i v odborné literatuře. Navíc v dané věci bylo třeba také přihlédnout k tomu, že Krajský soud neseznámil stěžovatele s obsahem podání Magistrátu města Brna, v němž tento oznamuje změny v právním nástupnictví subjektu zastupujícího čs. stát, kterážto skutečnost by mohla mít význam při případném použití ustanovení § 4 zákona č. 172/1991 Sb. S ohledem na uvedené lze mít za to, že v dané věci došlo k porušení čl.
36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého na spravedlivý proces, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil (§ 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 27. října 1995