nepovolení obnovy občanského soudního řízení
U 37/20 SbNU 341
nepovolení obnovy občanského soudního řízení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J. M., 2) L. M., obou zastoupených JUDr. J. Z., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 12. 1999, čj. 9 C 1078/99-12, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, čj. 22 Co 124/2000-22,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé setrvávají na svém stanovisku, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, publikovaný pod č. 83/1999 Sb., představuje důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť právě tímto nálezem byla odchylně řešena otázka týkající se pro ně nepříznivě vyřízené restituční záležitosti ve věci sp. zn. 9 C 346/92 Okresního soudu v Kolíně. Svými rozhodnutími obecné soudy popřely vázanost nálezy Ústavního soudu, danou ustanovením čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, a také v tomto tkví důvod, proč se stěžovatelé rovněž s poukazem na porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 9 C 1078/99 Okresního soudu v Kolíně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali u tohoto soudu návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 346/92 tohoto soudu s poukazem na již konstatovaný nález Ústavního soudu, obsahující právní názor svědčící pro oprávněnost jejich restitučního nároku. Okresní soud v Kolíně již citovaným usnesením tento návrh na povolení obnovy řízení zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že toho, čeho se stěžovatelé s odkazem na nález Ústavního soudu dovolávají, není otázkou skutkovou, ale právní. Nález Ústavního soudu není tedy oním rozhodnutím, jaké má na mysli ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to také z toho důvodu, že se bezprostředně netýká věci či účastníků tohoto řízení, o jehož obnovu se jedná, a navíc žádným způsobem nemění skutkový stav věci v konkrétním původním řízení. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze rovněž již konstatovaným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud se zcela ztotožnil s právním hodnocením soudu prvého stupně, že citovaný nález pléna Ústavního soudu nezakládá důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím v tomto ustanovení citovaným je míněno rozhodnutí v konkrétní věci, a nikoli rozhodnutí tak obecné povahy.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Také podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí může pro účastníka přivodit příznivější výsledek řízení tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) nebo vycházel z rozhodnutí jiného orgánů (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak. Třeba proto souhlasit se stanoviskem uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98 (č. 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000), že okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení ve smyslu již citovaného usnesení. Ústavní soud je si sice vědom toho, že zajisté existuje bezpočet věcí rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od toho, jak sám později judikoval, nemůže nicméně odhlédnout od toho, že povolení obnovy řízení z tohoto důvodu by nevyhnutelně vedlo s ohledem na vznik bezpočtu nových právních vztahů k narušení principu právní jistoty.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu