Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 102 Co 16/2023-250, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Václava Hrubého a Libora Štichy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a rozsudku krajského soudu se podává, že právní předchůdce stěžovatelky (Zámek Štiřín, státní příspěvková organizace), jako žalobce, se domáhal, aby mu vedlejší účastníci společně a nerozdílně zaplatili částku 101 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl uznán vinným spácháním přestupku na úseku hospodářské soutěže, kterého se dopustil pochybením při zadávání veřejné zakázky. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 7. 2. 2023 č. j. 9 C 37/2021-179 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku 103 140,40 Kč.
3. K odvolání žalobce krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce (pozn. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla po zrušení žalobce na Českou republiku - Ministerstvo zahraničních věcí a na místo tohoto ministerstva je oprávněn jednat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 43 076 Kč (II. výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení krajský soud odůvodnil kritériem úspěchu ve věci ve prospěch vedlejších účastníků, přičemž výši odměny určil s odkazem na § 151 odst. 2 část věty první za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Protože takový právní předpis neexistuje, určil krajský soud vzhledem k okolnostem věci a složitosti poskytnuté právní služby (vzhledem k oběma účastníkům řízení) paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni na částku 35 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny vznikly vedlejším účastníkům náklady spočívající ve vynaložení hotových výdajů a v náhradě za daň z přidané hodnoty.
4. Stěžovatelka namítá, že v důsledku porušení povinností jejich zaměstnanců jí vznikla škoda ve výši 101 000 Kč v podobě pokuty uložené Úřadem pro hospodářskou soutěž. Krajský soud při určení výše povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení pochybil, nevycházel-li z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, podle něhož, po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 6. 5. 2013 (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), by se měla odměna za zastoupení advokátem určit podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Takový postup je podle stěžovatelky i v souladu s nálezem ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301).
5. Krajský soud rovněž porušil východiska plynoucí z nálezu ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3277/18 (N 107/94 SbNU 305), neboť své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně nevysvětlil. K tomu stěžovatelka uvádí, že pokud by krajský soud respektoval uvedenou judikaturu a rozhodoval by podle advokátního tarifu, musel by jí uložit povinnost k náhradě nákladů řízení zhruba poloviční.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. V posuzované věci byl spor veden o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných věcech připadá kasační zásah Ústavního soudu do úvahy spíše výjimečně.
10. Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se touto problematikou opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však v posuzované věci zjevně nedošlo.
11. K argumentaci stěžovatelky nutno uvést, že Ústavní soud akceptuje, určí-li soud výši náhrady nákladů řízení volnou úvahou, s přihlédnutím k povaze a okolnostem konkrétní věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem, přičemž lze analogicky vycházet i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. [srov. usnesení ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 264/17
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Volnou úvahu soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud připustil zejména v situaci, kdy do řízení strany konkrétního sporu vstoupily za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., avšak o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem; za takové situace musí obecné soudy zvážit legitimní očekávání účastníků a v odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů řízení podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu původně počítat, mají soudy o nákladech řízení rozhodnout podle volné úvahy.
Lze tedy shrnout, že užití volné úvahy při určení výše náhrady nákladů řízení místo advokátního tarifu je podle Ústavního soudu možné (využití této možnosti lze spatřovat i v postupu krajského soudu), ale takový postup musí být - vzhledem k tomu, že jde ve svém důsledku o aplikaci výjimky z pravidla - řádně odůvodněn. V posuzované věci sice podrobné odůvodnění takové výjimky absentuje, nicméně vada nedosahuje ústavněprávní relevance, a to s ohledem na výši částky přiznané vedlejším účastníkům. Přitom sama stěžovatelka v ústavní stížnosti - byť nepřímo - připouští, že jí vedená polemika se týká částky jednoznačně bagatelní, a to nejen ve smyslu odkazovaných ustanovení občanského soudního řádu, ale také s ohledem na právní status stěžovatelky.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu