Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 To 59/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, čj. Nt 206/2006-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podání ze dne 14. 9. 2006 stěžovatel mj. uvedl, že problém celé věci spatřuje "v zásadně pochybném vedení přípravného řízení a v prokázaném falšování faktů ze strany Policie". Přiložil kopii usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 To 59/2006, a vyjádřil názor, že čtvrtý odstavec na straně druhé obsahuje logický protimluv, když na jedné straně hovoří o tom, že obviněný A. Ž. se při výslechu dne 8. 3. 2001 k věci vyjádřil, na druhé straně pak uvádí, že tentýž obviněný k předmětné věci nevypovídal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 3 Ústavy sám o sobě subjektivní veřejné základní právo stěžovatele nezakládá, neboť obsahuje princip omezení státní moci zákonem, Ústavní soud se zabýval pouze namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. jemu odpovídajícího čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Jejich dodržení bylo přezkoumáno Ústavním soudem v usnesení ze dne 5. 10. 2005,
sp. zn. I. ÚS 314/03
. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat jakýmikoliv námitkami stěžovatele tvrdícími nespravedlivost řízení vedoucího k jeho pravomocnému odsouzení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva se záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
Věc stěžovatele je možno dle názoru Ústavního soudu posoudit podle čl. 36 odst. 1, který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu a který je v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.
Těžiště ústavní stížnosti tak lze spatřovat v tvrzení, že obecné soudy, zejména Městský soud v Praze, nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, když svévolně změnily obsah trestního spisu, do něhož údajně "doplnily" protokol o výslechu stěžovatele ze dne 8. 3. 2001. Tuto námitku, tvrdící nesprávnou manipulaci se spisem ze strany obecných soudů, měl ovšem stěžovatel uplatnit v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti již v návrhu na povolení obnovy řízení, resp. při veřejném zasedání Městského soudu v Praze konaném dne 7. 4. 2006. Pokud tak činí až nyní v ústavní stížnosti, nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje a tudíž k ní nelze přihlédnout.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel fakticky nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 1, č. 5). Protože však spravedlivost řízení Ústavní soud posuzuje v jeho celku, nelze než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení jsou zjevně neopodstatněná. Řízení o návrhu na povolení obnovy před Městským soudem v Praze bylo kontradiktorní; odůvodnění napadených usnesení jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Výsledek řízení neumožňuje, aby Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele na zaplacení nákladů na jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zcela nebo zčásti státem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková,v. r.
předsedkyně senátu