Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Olgy Smržové, zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 2951/2023-177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 58 Co 39/2023-125 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. září 2022 č. j. 21 C 415/2021-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Alliance Healthcare, s.r.o., sídlem Podle Trati 624/7, Praha 10 - Malešice, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin plyne následující. Stěžovatelka v minulosti provozovala dvě lékárny a vedlejší účastnice jí dodávala léky. Stěžovatelce vznikl vůči vedlejší účastnici dluh ve výši ve výši 841 392,90 Kč za dodané léky. Strany podepsaly v březnu 2007 dohodu o uznání dluhu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Stěžovatelka pak dobrovolně uhradila 210 000 Kč. Zbytku dluhu se však vedlejší účastnice musela domáhat v exekuci a srážkami ze mzdy stěžovatelky vymohla 208 917 Kč v období od 12. 12. 2011 do 5. 2. 2016. Krajský soud v Českých Budějovicích nicméně na návrh stěžovatelky v květnu 2020 exekuci zastavil. Stěžovatelka proto podala proti vedlejší účastnici žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši vymožené částky 208 917 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl. Stěžovatelka k 1. 1. 2007 založila obchodní společnost Lékárna u Sv. Mikuláše s. r. o., do níž vložila svůj podnik podnikající fyzické osoby. Dluh stěžovatelky vůči vedlejší účastnici tak přešel na nově vzniklou společnost (což bylo také důvodem zastavení exekuce). Stěžovatelka však ručila jako převodce podniku za splnění závazků převedených spolu s podnikem podle § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Splnění povinnosti z titulu ručení sice obecně musí předcházet výzva dlužníkovi k plnění, avšak na majetek Lékárny u Sv. Mikuláše byl již v srpnu 2007 prohlášen konkurs. Bylo tedy zřejmé, že tato společnost své závazky nesplní, proto předchozí výzvy k plnění nebylo třeba. Vedlejší účastnice tedy měla hmotněprávní důvod, proč si vymoženou částku ponechat. Nešlo o bezdůvodné obohacení. Ale ani v případě, že by se vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky skutečně bezdůvodně obohatila, by žaloba nemohla být úspěšná. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se totiž již promlčelo, což vedlejší účastnice úspěšně namítla. Stěžovatelka se totiž mohla vydání bezdůvodného obohacení domáhat hned po jeho přijetí vedlejší účastnici (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2424/2011). Okamžik, kdy došlo k zastavení exekuce, nebyl rozhodný pro začátek běhu promlčecí lhůty. Srážky ze mzdy stěžovatelky probíhaly od 12. 12. 2011 do 5. 2. 2016, stěžovatelka si mohla a měla být vědoma, že není dlužníkem exekvovaného dluhu již od roku 2007, jelikož v té době založila novou společnost, na kterou dluh přešel. Nejpozději si toho mohla být vědoma v roce 2014, kdy přechod dluhu namítla v návrhu na zastavení exekuce. Žalobu na vydání bezdůvodného obohacení však podala až v prosinci 2021.
4. Stěžovatelka se následně odvolala k Městskému soudu v Praze, který napadený rozsudek potvrdil. Městský soud se ztotožnil s výše uvedenými závěry obvodního soudu. Navíc s odkazem na § 6 odst. 2 občanského zákoníku doplnil, že stěžovatelka nemohla těžit z vlastní nepoctivosti. Problematické vymáhání dluhu totiž způsobila sama tím, že se zbavila dluhů podnikající fyzické osoby jejich převedením na obchodní společnost, následně podala návrh na konkurs, přičemž převod podniku fyzické osoby zatajila vedlejší účastnici a naopak ji uvedla v omyl tím, že i po tomto převodu uznala dluh v březnu 2007 jako vlastní a svolila k vykonatelnosti.
5. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky. Vyjádřil se zejména k počátku běhu promlčecí lhůty. Ten se neodvíjel od okamžiku vydání usnesení o zastavení exekuce, ale již od vymožení plnění vedlejší účastnicí v exekuci. Rozsudek ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, na který se stěžovatelka odvolávala, na nynější případ nedopadá, týká se situace, kdy bezdůvodné obohacení záviselo na zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. V nynější věci však byla exekučním titulem dohoda o uznání dluhu sepsaná ve formě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti. Bezdůvodné obohacení obecně nastává ihned poté, co bylo plnění vymoženo, nikoli až zastavením exekuce. Vzhledem k tomu, že otázka promlčení případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (která sama o sobě stačila k zamítnutí žaloby) nemohla založit přípustnost dovolání, přezkum ostatních otázek předložených stěžovatelkou by nemohl ovlivnit výsledek sporu. Dovolání proto bylo nepřípustné jako celek.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména rekapituluje dosavadní průběh řízení. Samotná argumentace ústavní stížnosti začíná až na 15. straně z celkových 18. V této části nazvané jako "ústavně právní důvody stížnosti" však stěžovatelka jen reprodukuje celou věc. Vymezit ústavněprávní důvody stížnosti je podle stěžovatelky problematické, protože postrádá možnost polemiky s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který neřešil jí položené otázky. Stěžovatelka shrnuje, že se obecné soudy nezabývaly "právními účinky vlivu probíhajícího exekučního řízení na oprávněnost žalovanou přijímaných plnění z nezákonné exekuce co do plnění (ne)dluhu stěžovatelky", a že neřešily promlčení pohledávky z důvodu ručení stěžovatelky. Soudy se odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle které každé písemné vyhotovení rozhodnutí musí být srozumitelné a přezkoumatelné. Pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly.
7. Stěžovatelka také odkázala na dva nálezy Ústavního soudu, které se věnují problematice opomenutých důkazů. Tvrdí, že obecné soudy jednaly v rozporu s těmito nálezy, jelikož neprovedly výslech navrhovaného svědka.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost s žádostí o vyjádření obecným soudům (účastníkům řízení) a vedlejší účastnici.
10. Nejvyšší soud ve vyjádření nejprve odkázal na své vlastní rozhodnutí v posuzované věci a v něm citovanou ustálenou judikaturu. Z té plyne jednoznačný závěr, že v těchto typových případech vzniká bezdůvodné obohacení již okamžikem přijetí plnění, a to bez ohledu na to, zda a popřípadě kdy byla exekuce zastavena. V době, kdy exekuce ještě nebyla zastavena, nic stěžovatelce nebránilo se domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k rozdílu mezi počátky běhu promlčecí lhůty ve zde projednávané věci a u exekucí prováděných na základě rozhodčích nálezů. V jejich případě totiž až zrušením tohoto pravomocného rozhodnutí (rozhodčího nálezu) dochází k odklizení důvodu plnění. Až od této chvíle tedy počíná běžet promlčecí lhůta. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, o který šlo ve zde posuzovaném případě, oproti tomu není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje.
11. Městský soud ve vyjádření odkázal na své rozhodnutí a doplnil, že žalobě nemohl vyhovět nejen kvůli promlčení práva, ale rovněž z důvodu toho, že shledal nepřípustným, aby stěžovatelka těžila ze své vlastní nepoctivosti v rozporu s § 6 odst. 2 občanského zákoníku.
12. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
13. Vedlejší účastnice uvedla, že se ztotožňuje se závěry napadených rozhodnutí. Jediným skutečně poškozeným je právě ona, která dodala stěžovatelce zboží, za které nikdy nedostala zaplaceno. Soudy přitom zamítly žalobu stěžovatelky hned ze tří důvodů najednou (promlčení, rozpor s dobrými mravy a skutečnost, že nejde o bezdůvodné obohacení). Vedlejší účastnice rovněž poukázala na to, že stěžovatelka závěry obecných soudů nekonfrontuje s judikaturou Ústavního soudu. Vyslovila přesvědčení, že posuzovaná věc nedosahuje patřičné ústavněprávní dimenze.
14. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice stěžovatelce. Ta ve své replice vznesla další otázky vyplývající podle ní z napadených rozhodnutí. Jde o délku promlčecí lhůty či otázku toho, co se rozumí vymožením. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky vůbec nevyjádřil k "otázce, má-li nezákonné exekuční ‚násilí' povahu ,vymožení/splnění' dluhu a věřitel, zda-li tím, že úmyslně užil nezákonného ‚násilí', zdali se nedopustil protiprávního jednání." Podle stěžovatelky není pochopitelné, proč mají soudní rozhodnutí a vykonatelné rozhodčí nálezy privilegium odlišného běhu lhůt oproti jejímu případu, kdy je exekučním titulem dohoda o uznání dluhu sepsaná ve formě notářského zápisu. Právní řešení, které již více než deset let aplikuje Nejvyšší soud na běh promlčecí lhůty v těchto věcech, je podle stěžovatelky neudržitelné.
15. Na repliku stěžovatelky zareagovala vedlejší účastnice. Zdůraznila, že stěžovatelka v podstatě staví Ústavní soud do role čtvrté instance. Opačné rozhodnutí, než to, které přijaly obecné soudy, by bylo podle vedlejší účastnice neomluvitelným excesem poskytujícím ochranu nepoctivému jednání stěžovatelky. Dále se vedlejší účastnice vyjádřila k některým tvrzením stěžovatelky. Tato vzájemná argumentace je však pokračováním skutkového sporu před obecnými soudy, proto Ústavní soud nepovažuje za účelné ji podrobněji rekapitulovat.
16. Duplika stěžovatelky je pak již výhradně opakováním dříve uplatněné argumentace, anebo reakcí na skutková tvrzení vedlejší účastnice. Z hlediska ústavněprávního stěžovatelka jen doplňuje, že v posuzované ústavní stížnosti jde podle ní o rovnou ochranu vlastnického práva u druhově stejných případů. Dále tvrdí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní význam pro samotnou stěžovatelku.
17. Není na Ústavním soudu jako soudním orgánu ochrany ústavnosti, aby přehodnocoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se počátku běhu promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení z exekučně vymoženého plnění v případech, kdy je exekuce vedena na podkladě dohody o uznání dluhu sepsané ve formě notářského zápisu a následně je zastavena. Právě k tomu však stěžovatelka fakticky Ústavní soud vyzývá. Plyne to ostatně z její argumentace v ústavní stížnosti, kde tvrdí, že dlouhodobá judikatura Nejvyššího soudu je podle ní neudržitelná. Na této ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ani na její aplikaci na posuzovaný případ, Ústavní soud neshledal nic neústavního. Stěžovatelka neústavnost ani sama netvrdí.
18. Nejvyšší soud zejména v bodech 5 a 6 napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč promlčecí lhůta nepočíná běžet až okamžikem zastavení exekuce, jako je tomu u exekucí vedených na podkladě soudních rozhodnutí či rozhodčích nálezů. Tuto argumentaci sice podrobněji Nejvyšší soud doplnil (resp. odlišil právě od praxe u rozhodčích nálezů) až ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, avšak i samo odůvodnění napadeného rozhodnutí je z pohledu ústavněprávního dostačující. Nejvyšší soud nebyl povinen předem reagovat na všechny hypotetické protiargumenty, v tomto případě zejména na protiargument odlišnou praxí u rozhodčích nálezů.
19. Výsledek řízení před obecnými soudy ostatně nestál jen na tomto aspektu. Obecné soudy se podrobně a srozumitelně věnovaly všem okolnostem této věci. Z toho nakonec dovodily rozhodné závěry, podrobně shrnuté výše, o tom, že 1) nešlo o bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, jelikož stěžovatelka plnila na základě hmotněprávního důvodu ručení, a 2) stěžovatelka se žalobou snažila těžit ze svého nepoctivého jednání. Na těchto závěrech nemá Ústavní soud co měnit či přehodnocovat. Žádné extrémní rozpory v nich neshledal, ba naopak lze říct, že napadená rozhodnutí jsou kvalitně odůvodněná a vypořádávají se s veškerou podstatnou argumentací obou stran. To se týká jak právních závěrů o neexistenci bezdůvodného obohacení, tak skutkových závěrů o nepoctivosti jednání stěžovatelky.
20. Stěžovatelka sama ani žádné relevantní ústavněprávní důvody stížnosti netvrdí. Tuto absenci ústavněprávní argumentace opírá jen o to, že Nejvyšší soud (dle stěžovatelky) nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, a proto fakticky neměla na co reagovat. Ve skutečnosti jde však o to, na co upozornila ve svých vyjádřeních také vedlejší účastnice - projednávaná věc postrádá ústavněprávní rozměr.
21. Neústavní není ani to, že se Nejvyšší soud z pohledu přípustnosti dovolání nezabýval jinými otázkami, než počátkem běhu promlčecí lhůty. Vysvětlil totiž, že věcný přezkum dalších otázek by beztak nemohl ovlivnit výsledek sporu. Proto bylo dovolání nepřípustné jako celek. Tento způsob vypořádání se s dovoláním není nijak neobvyklý, tím méně neústavní.
22. Obvodní soud rovněž ústavně souladně odůvodnil, proč neprovedl výslech navrhovaného svědka. Učinil tak proto, že skutečnosti, které by mohl svědek do řízení dle tvrzení stěžovatelky vnést, by beztak neměly význam pro konečný závěr soudu a jeho důvody (bod 10 odůvodnění rozsudku obvodního soudu in fine).
23. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu