Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Bubeníčkova 42, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 317/2014-1055 ze dne 22. října 2014 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 23 P 16/2013-805 ze dne 27. února 2014 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 23 P 16/2013 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Berouně rozsudkem č. j. 23 P 16/2013-805 ze dne 27.
února 2014 ve znění opravného usnesení č. j. 23 P 16/2013-875 ze dne 15. května 2014 ve výroku I. svěřil nezletilé dcery stěžovatelky a P. R. (dále jen "otec") M. K. a T. K. (dále jen "nezletilé") do střídavé výchovy obou rodičů tak, že od každé sudé neděle kalendářního roku od 18.00 hodin do každé liché neděle kalendářního roku do 18.00 hodin se nezletilé svěřují do výchovy otce a od každé liché neděle kalendářního roku od 18.00 hodin do každé sudé neděle kalendářního roku do 18.00 hodin se nezletilé svěřují do výchovy stěžovatelky s tím, že tato úprava je pro období letních prázdnin nahrazena tak, že se obě nezletilé svěřují do výchovy otce každý kalendářní rok v době od 1.
července 18.00 hodin do 15. července 18.00 hodin a od 1. srpna 18.00 hodin do 15. srpna 18.00 hodin, do výchovy stěžovatelky pak od 15. července 18.00 hodin do 31. července 18.00 hodin a od 15. srpna 18.00 hodin do 31. srpna 18.00 hodin. Dále rozhodl tak, že otec je povinen platit na výživu nezletilé M. částku 2.600,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé T. částku 2.400,- Kč měsíčně vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky počínaje právní mocí výroku rozsudku o svěření nezletilých do střídavé výchovy a že stěžovatelka je povinna platit na výživu nezletilé M.částku 1.100,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé T.
částku 900,- Kč měsíčně vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám otce počínaje právní mocí výroku rozsudku o střídavé výchově. Tím změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně č. j. 23 Nc 701/2012-317 dne 20. září 2012 a rozsudek téhož soudu č. j. 23 Nc 701/2012-321 ze dne 20. září 2012. Dále Okresní soud v Berouně ve výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku zamítl návrh otce na snížení výživného stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Berouně č. j. 23 Nc 701/2012-317 dne 20. září 2012, ve výroku III.
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl, že o náhradě nákladů řízení státu bude rozhodnuto samostatným usnesením. K odvolání stěžovatelky i otce Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 26 Co 317/2014-1055 ze dne 22. října 2014 ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že primárním důvodem jejího podání je skutečnost, že soud prvého stupně i soud odvolací zcela ignorovaly důkazní návrhy stěžovatelky a o jí předložených důkazech nerozhodly, ani se s důkazními návrhy stěžovatelky nijak nevypořádaly.
Stěžovatelka podle ústavní stížnosti především tvrdila a doložila, že byla otcem fyzicky napadena a za toto napadení byl otec pravomocně uznán vinným.
Důkazy k tomu stěžovatelka podle ústavní stížnosti předložila soudu prvého stupně v příloze svého podání ze dne 17. února 2013 pod čísly 4 a 5 a přímo je označila jako důkazy. Následně v rámci svého odvolání soudu prvého stupně podle ústavní stížnosti vyčítala, že tento důkaz nebyl proveden. Ani odvolací soud se však podle stěžovatelky touto námitkou nezabýval a pouze stručně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, se kterým se ztotožnil. Ve svém odvolání stěžovatelka pak podle ústavní stížnosti uváděla, že po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně byl pro účely řízení vedeného u Policie České republiky vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - klinická psychologie, který zpracoval MUDr.
Jiří Jelen, přičemž již z faktu, že otec pořídil audionahrávky s nezletilou M., vyplývá podle stěžovatelky manipulace nezletilými ze strany otce a ke stejnému závěru došel i znalec. Odvolací soud ale podle stěžovatelky pouze konstatoval, že stěžovatelka tento důkaz navrhla, avšak tento důkaz nevzal v potaz a vůbec se jím nezabýval. Dále stěžovatelka v rámci odvolacího řízení podle ústavní stížnosti předložila nový důkaz, a to usnesení Okresního státního zastupitelství v Berouně č. j. 1 ZN 1515/2013 ze dne 7.
března 2014, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se zamítá stížnost otce proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění, kterého se měla stěžovatelka dopustit, avšak odvolací soud se jím též nezabýval. Stěžovatelka je přesvědčena, že předmětné důkazy mají zásadní vliv na rozhodnutí soudu o tom, zda nezletilé budou svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů a navíc tento postup soudů je podle ní nejen v přímém rozporu s příslušnou zákonnou úpravou, ale také s opakovanou judikaturou Ústavního soudu, dle které je mj. nutné, aby byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud. Dále je stěžovatelka toho názoru, že soudy svými napadenými rozhodnutími zcela nepředvídatelným způsobem vybočily z ustálené judikatury soudů a především nálezů Ústavního soudu, a porušily tak princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a princip právní jistoty.
Navíc se podle stěžovatelky ani nevypořádaly s její argumentací, v níž uváděla jednotlivé nálezy Ústavního soudu, které podle jejího názoru přesně dopadají na danou právní věc, přičemž se jedná o nálezy sp. zn. III. ÚS 2781/13 ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 2555/13 ze dne 12. listopadu 2013 a sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. ledna 2015. Nad to pak podle stěžovatelky soudy nesprávně na danou věc aplikovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. listopadu 2010 a došly tak k nesprávnému závěru, o který jsou opřena zásadně nesprávná rozhodnutí soudů ve věci samé, kdy nezletilé děti byly z výlučné, dosud bez výhrad vyhovující péče matky, nesprávně svěřeny do střídavé obou rodičů.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů jsou konečně podle stěžovatelky zatížena též vadou spočívající v až extrémním nesouladu právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.
83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace podústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení výše uvedeného charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, v řízení bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování a byl též naprosto dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí pak obecné soudy zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a podrobně vysvětlily, v čem je spatřována změna poměrů odůvodňující změnu dosavadní úpravy výchovy nezletilých a z jakých důvodů dospěly k závěru, že v současné době zájmu nezletilých nejlépe odpovídá střídavá výchova.
Navíc již dosavadní styk otce s nezletilými, realizovaný na základě soudem schválené dohody rodičů, byl tak široký, že se střídavé výchově blížil. Ačkoli stěžovatelka uvádí opak, nemohlo by ani provedení stěžovatelkou uváděných důkazů, především vzhledem k rozsahu provedeného dokazování, na zjištěném skutkovém stavu, a tudíž ani na rozhodnutí obecných soudů, ničeho změnit. To, že stěžovatelka nepodala na otce trestní oznámení, resp. že se vůči otci nedopustila přečinu křivého obvinění, nemění nic na tom, že stěžovatelka prokazatelně ovlivňovala a manipulovala nezletilou M.
k vyjádření o sexuálním zneužívání ze strany otce, které mělo otce poškodit, když toto podezření proti otci opakovaně vznášela před dětskou lékařkou nezletilé M., před OSPOD a FOD či v žádostech o psychologické vyšetření otce.
Ani pořízení stěžovatelkou uváděných audionahrávek otcem a těchto nahrávek týkající se znalecký posudek pak nemůže vyvrátit prokázanou manipulaci nezletilých ze strany matky, a i kdyby Ústavní soud na základě toho připustil určitou manipulaci ze strany otce, nemohlo se podle jeho názoru rozhodně ani zdaleka jednat o manipulaci takového charakteru a intenzity (na rozdíl od manipulace zjištěné ze strany matky), která by mohla být důvodem k jinému rozhodnutí ve věci. Na způsobilosti otce k výchově nezletilých pak nic nemění ani to, že byl uznán vinným z přestupku, kterým se dopustil napadení stěžovatelky, když závažnost tohoto jeho jednání nebyla vysoká.
Ačkoli se obecné soudy měly výše uvedenými důkazními návrhy zabývat, resp. odůvodnit, proč je neakceptovaly, neshledal s ohledem na výše uvedené okolnosti a na charakter napadených rozhodnutí Ústavní soud toto pochybení za tak závažné, aby bylo důvodem pro jeho kasační zásah. Ve vztahu k další argumentaci stěžovatelky lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, jak bude upravena otázka výchovy dětí, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.
Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovali oba rodiče, když každý z nich se svým nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 ; N 106/37 SbNU 397). Ústavní soud nemá jakoukoli pochybnost o tom, že obecné soudy z těchto principů v projednávané věci nevycházely. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o rodičovskou zodpovědnost, státy mají široký prostor pro uvážení (Glaser proti Spojenému království, č. 32346/96, rozsudek ze dne 19.
září 2000). Současně je třeba vzít v úvahu spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dětí a jejich rodičů (Buchs proti Švýcarsku, č. 9929/12, rozsudek ze dne 27. května 2014). Pokud obecné soudy svá rozhodnutí opřely o závěry plynoucí z důkazů, které byly v řízení provedeny, pokud vzaly v úvahu stanoviska rodičů a pokud svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily (srov. str. 3 až 8 napadeného rozsudku), není dán důvod k zásahu Ústavním soudem. Napadená rozhodnutí pak podle náhledu Ústavního soudu nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc tak, jak se domnívá stěžovatelka, nedopadají.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž obecná úprava založená zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, umožňuje zohlednit jedinečnost každého konkrétního případu. Z uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu se stěžovatelkou citovanou judikaturou. Naopak aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. listopadu 2010 provedenou soudem prvního stupně, kterou akceptoval též soud odvolací, považuje Ústavní soud za správnou. Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 12. května 2015
Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu