Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem, sídlem R. Těsnohlídka 420/5, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023, č. j. 24 Cdo 2463/2023-1155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023, č. j. 19 Co 346/2022-886, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2022, č. j. 11 C 227/2017-737, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Vilmy Matouškové, Jitky Wesströmové, Antonie Jeřábkové, Miroslavy Kolebabové, Lucie Zachové, Patrika Šťastného a Ing. Blanky Pipkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, která podle něj porušila jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a dalších vyžádaných listin plyne, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal žalobou určení, že je dědicem ze závěti ze dne 6. 8. 1996 svého otce, který zemřel dne 20. 9. 1996. Obvodní soud žalobu zamítl. Originál závěti, které se stěžovatel dovolával, byl totiž zničen a zároveň se neprokázalo, zda závěť ke dni smrti stěžovatelova otce ještě existovala. Zamítl též vzájemný návrh na vyslovení dědické nezpůsobilosti stěžovatele. Obvodní soud nezjistil, že by se stěžovatel dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle svého otce, např. tím, že by spornou závěť zfalšoval. Proti rozsudku obvodního soudu se jak stěžovatel, tak tři vedlejší účastnice odvolali. Městský soud však rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel rozsáhlé dovolání. Nejvyšší soud však stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Již pro tento nedostatek nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud pak dodal, že stěžovatel v dovolání fakticky ani nenamítal nesprávné právní posouzení věci, tedy jediný přípustný důvod dovolání podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel, byť zastoupený advokátem, argumenty snáší složitě a mnohdy těžko srozumitelně. V úvodu namítá, že ve věci došlo k průtahům a že časový odstup od dědického řízení ovlivnil rozhodnutí soudů k jeho tíži. Následně obecným soudům vytýká celou řadu pochybení, a to nejenom v nynější věci, ale i v jiných civilních řízeních, kterých se účastnil, stejně jako v samotném dědickém řízení, které započalo již v 90. letech. Ze značné části se stěžovatelovy námitky týkají toho, že podle něj obecné soudy (především obvodní a městský soud, k Nejvyššímu soudu se stěžovatel vyjadřuje v podstatě okrajově, viz níže) nevzaly dostatečně v potaz závěry z předchozích řízení.
Soudy prý nepřihlédly k řadě důležitých okolností, např. k tomu, jakým majetkem disponoval zůstavitel ke dni své smrti, jak bylo naloženo s jistým restitučním nárokem apod. Kromě toho poukazuje na procesní pochybení obecných soudů, např. že mu bránily v přístupu k písemnostem. Na řadě míst ovšem také osočuje některé z vedlejších účastníků, jejich dřívější advokátku, dokonce vytýká obecným soudům, že se nezabývaly psychickým stavem jedné z vedlejších účastnic.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Přípustná je však ústavní stížnost jen zčásti.
6. Nejvyšší soud v nynější věci odmítl stěžovatelovo dovolání (mimo jiné) proto, že stěžovatel řádně nevymezil, v čem přípustnost dovolání spatřuje. Dovolání tedy neodmítl z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že nebylo pro vady věcně projednatelné. Neměl tedy prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil. Vůči rozsudkům obvodního soudu a městského soudu tak stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná [srov. např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 , body 12 až 13, a stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), zejména výrok II a body 59 a násl.].
7. Ústavní soud přihlížel pouze k ústavní stížnosti, kterou zaslal (a podepsal) stěžovatelův advokát. K dalším pěti podáním (i s přílohami jde o vyšší desítky stran), která zaslal sám stěžovatel, Ústavní soud nepřihlížel (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 579/10 a ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 252/22 , bod 10).
8. Výsledná podoba se zásadně míjí se smyslem povinného zastoupení advokátem před Ústavním soudem, tedy s tím, že advokát bude schopen kvalifikovaně přednést relevantní ústavněprávní argumenty. Ústavní stížnost je viditelně napsaná stejnou "rukou" jako podání zaslaná samotným stěžovatelem. Advokát nicméně nemá ústavní stížnost pouze "připodepsat", nemá ani doslovně přepisovat podání samotného stěžovatele (usnesení ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3375/19 a ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 962/23 ).
9. Ústavní stížnost je tedy přípustná pouze v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu je však zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se totiž k samotnému napadenému usnesení vyjadřuje jen okrajově a především se míjí s důvody, proč Nejvyšší soud dovolání odmítl. V ústavní stížnosti vytýká, že Nejvyšší soud usnesení řádně neodůvodnil, nezabýval se žádnou ze stěžovatelových výhrad k 27 let trvajícímu dědickému řízení a omezil se jen na obecné proklamace. Stěžovatel však ani netvrdí, že sám v dovolání vymezil předpoklady přípustnosti a že by tuto otázku Nejvyšší soud posoudil nesprávně.
10. Ústavní soud proto připomíná, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spočívá v prvé řadě ve vysvětlení, který ze čtyř předpokladů v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, v druhé řadě pak v konkrétním uvedení, jak je daný předpoklad naplněn (tedy např. včetně vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se nižší soudy měly odchýlit; srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16). Smyslem tohoto požadavku je, aby se dovolatel, resp. jeho advokát ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a následně zvážil, zda má dovolání šanci na úspěch. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jak má dovolatel předpoklady přípustnosti vymezit. Toto vymezení ale z dovolání musí být seznatelné, například pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 , body 27-28).
11. Ústavní soud si od Nejvyššího soudu vyžádal stěžovatelovo dovolání. Byť má 33 stran, je sepsané v totožném stylu jako ústavní stížnost. I z dovolání je zjevné, že ve stěžovatelově rodině probíhá velmi dlouhý, patrně složitý a evidentně vyhrocený dědický spor. Nejvyšší soud však nepochybil v závěru, že dovolání předpoklady přípustnosti neobsahuje. Stěžovatel v úvodu pouze odkázal na znění § 237 a několika dalších ustanovení občanského soudního řádu. Pak následuje dlouhý a podrobný výčet pochybení soudů již v původním dědickém řízení a následně i v nynější věci.
Stěžovatel do detailu zpochybňuje skutková zjištění soudů, tvrdí, že byl diskriminován soudní komisařkou, vytýká soudům různé písařské chyby a formální nepřesnosti apod. Stejně jako ústavní stížnost je dovolání místy jen obtížně srozumitelné. Stěžovatel se do hloubky věnuje otázkám, které obecné soudy v nynější věci vůbec neřešily (např. jiné závěti, dědická způsobilost jiných účastníků). Podobně jako před Ústavním soudem v dovolání též ostře osočuje jiné účastníky či další aktéry celé kauzy, vytýká soudům, že se nezabývaly psychickým stavem některých účastníků apod.
12. Nejvyšší soud nesmí při zkoumání náležitostí dovolání postupovat formalisticky a v případě pochybností o jejich splnění má postupovat k dovolatelům vstřícně [nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15
(N 198/79 SbNU 251), bod 15]. Nejvyšší soud by však v nynější věci mohl k závěru o dostatečném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dojít jen tak, že by vystoupil ze své role nezávislého arbitra a za stěžovatele by sám důvody dovolání doplnil. To však samozřejmě učinit nemohl.
13. Pokud dovolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tuto vadu stěžovatel neodstranil v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. opět stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 a násl. odůvodnění, srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).
14. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatele nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu