Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Havránka, zastoupeného JUDr. Martinem Stehlíkem, advokátem, sídlem Skrétova 1011/48, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2024 č. j. 2 As 339/2023-68, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorát v Plzni, sídlem Jiráskovo náměstí 825/8, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na soudní ochranu.
2. Stěžovatel prodával lázeňské oplatky v obalech, které podle vedlejší účastnice obsahovaly prvky způsobilé vyvolat v průměrném spotřebiteli klamný dojem, že tyto lázeňské oplatky pochází z Karlových Varů, přitom ale nesplňovaly podmínky pro chráněné zeměpisné označení "Karlovarské oplatky". Těmito prvky bylo zejména vyobrazení Mlýnské kolonády či Tržní kolonády v Karlových Varech, jmen karlovarských pramenů a text o městu Karlovy Vary. Kontrolované produkty však byly vyráběny mimo území Karlových Varů (v Luhačovicích) a při jejich výrobě nebyla užita vřídelní voda. Vedlejší účastnice proto stěžovateli zakázala lázeňské oplatky uvádět na trh a nařídila mu, aby je stáhl ze všech svých provozoven z důvodu porušení čl. 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012, o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin (dále jen "nařízení č. 1151/2012").
3. Správní žalobu stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Navazující kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozhodnutím.
4. Stěžovatel shrnuje dosavadní průběh řízení a namítá, že Nejvyšší správní soud věc neposuzoval nestranně, neboť vznesl argumenty, které nezmínil ani správní orgán a kterých se specifikace chráněného zemědělského označení vůbec netýká. Stěžovatel rovněž zpochybňuje posouzení průměrného spotřebitele v otázce, zda jeho lázeňské oplatky mohly vyvolávat dojem, že pocházejí z Karlových Varů a poukazuje na jednotlivé prvky obalů jeho oplatků. Vedlejší účastnice nadto postupně měnila názor na to, co na obalech lázeňských oplatků porušuje chráněné zeměpisné označení. K tomu by Ústavní soud rovněž měl vzít v potaz finanční náklady stěžovatele, který musí soudně napadat vadná rozhodnutí vedlejší účastnice.
5. Při posuzování zaměnitelnosti s chráněným zemědělským označením navíc vedlejší účastnice nepostupuje vůči všem osobám stejně, k čemuž stěžovatel navrhoval i provedení důkazů, ale obecné soudy mu nevyhověly. Ačkoliv podle tvrzení Nejvyššího správního soudu nemá stěžovatel subjektivní právo, aby bylo s jiným subjektem zahájeno správní řízení, není akceptovatelné, aby vedlejší účastnice porušení chráněného zeměpisného označení obhajovala způsobem, který se diametrálně liší od přístupu ve shodné věci u stěžovatele. Nejvyšší správní soud navíc nepřihlédl k námitce, že jiný prodejce dostal čas na doprodej vadných výrobků, zatímco stěžovatel nikoliv. Nejvyšší správní soud také zaujal nesprávný postoj k registrované ochranné známce EU.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce.
8. Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení, včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů včetně procesních otázek, je zásadně záležitostí správních orgánů a soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové (kvalifikované) vady by měly za následek porušení ústavnosti.
9. Na úvod je třeba uvést, že stěžovatel se domáhá pouze zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Argumentaci však soustředí především vůči rozhodování vedlejší účastnice a rozsudku krajského soudu. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. V ústavní stížnosti přitom ale většinově nepředkládá ústavněprávně relevantní argumentaci k rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatel se ústavní stížností spíše domáhá opětovného přezkumu věci na úrovni podústavního práva. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Nejvyšší správní soud se tvrzeními stěžovatele, která v ústavní stížnosti znovu reprodukuje, dostatečně zabýval.
10. K námitkám stěžovatele ohledně toho, zda jeho lázeňské oplatky mohly v průměrném spotřebiteli vyvolat mylný dojem o jejich provenienci, Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud vysvětlil, že jednotlivé prvky obalu nelze hodnotit odděleně (což stěžovatel opět činí v ústavní stížnosti), ale jako celek. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že celková podoba obalu zjevně odkazovala ke Karlovým Varům a v průměrném spotřebiteli mohla evokovat, že prodávané oplatky pochází z Karlových Varů. S ohledem na místní souvislosti bylo zcela reálné, že si průměrný spotřebitel vytvoří spojitost mezi místem distribuce (stěžovatel oplatky prodával v Karlových Varech) a místem původu, k čemuž přispěly grafické prvky na obalu. K námitce stěžovatele k nestrannosti soudu pak zbývá podotknout, že tvar obalu a oplatek a možnosti ohřívání oplatek zmínil již ředitel vedlejší účastnice ve správním rozhodnutí a nešlo o nový argument Nejvyššího správního soudu.
11. Pokud stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice postupně měnila důvody porušování chráněného zeměpisného označení, aniž by tento postup jakkoliv odůvodnila, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že ředitel vedlejší účastnice se s tvrzeným posunem v názoru na označení stěžovatelových výrobků vypořádal (bod 37 napadeného rozsudku). Rovněž vysvětlil, že stěžovateli již dříve muselo být zřejmé, že vizuální podoba obalů jeho produktů je vedlejší účastnicí považována za rozpornou s čl. 13 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1151/2012. Nejvyšší správní soud sice stěžovateli přisvědčil v tom, že již v původním řízení vedlejší účastnici nic nebránilo věc posoudit také s ohledem na vizuální provedení obalu, zároveň však uvedl, že její postup nemůže být a priori zapovězen. Nejvyšší správní soud rovněž nenašel žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by postup vedlejší účastnice byl v rozporu se zásadou proporcionality a šetření právní jistoty.
12. Co se týče finančních nákladů na soudní řízení, jde o běžný důsledek vedení soudních sporů, který musí nést všechny osoby, jež se rozhodnou soudní spor vést, přičemž, pokud je jim dáno za pravdu, mají typicky nárok na náhradu nákladů řízení. Případná pochybení orgánů veřejné moci mohou být také předmětem řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, o to ale v posuzované věci nejde.
13. K námitce stěžovatele, že vedlejší účastnice nepostupuje stejně vůči jeho konkurentům a že se dopouští šikanózního jednání, se Nejvyšší správní soud také vyjádřil, přičemž v souladu se svou judikaturou uvedl, že stěžovatel nemá veřejné subjektivní právo, aby s jiným subjektem bylo zahájeno obdobné řízení jako s ním samým týkající se možného porušení čl. 13 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1151/2012. Také nemůže dovozovat, že zůstalo-li obdobné jednání, jako bylo to jeho, u jiné osoby nepostiženo, nemůže být postižen ani on sám.
Nejvyšší správní soud rovněž vysvětlil, že důkazy, které měly prokazovat nejednotný postup vedlejší účastnice, nemohly být pro právní hodnocení stěžovatelovy věci významné, takže jejich provedení bylo nadbytečné. Nejvyšší správní soud upozornil i na to, že v posuzované věci nelze seznat ani určitou ustálenou správní praxi vedlejší účastnice, na kterou by se stěžovatel mohl spoléhat a dovozovat z ní své legitimní očekávání. Námitka stěžovatele ohledně doprodeje výrobků je tak lichá. Nejvyšší správní soud se s tvrzeným odlišným přístupem vedlejší účastnice a s návrhem na dokazování dostatečně vypořádal v souladu se svou judikaturou, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti proti těmto závěrům nepředložil kvalifikovanou argumentaci.
14. K námitkám stěžovatele ohledně registrace ochranné známky EU Ústavní soud podotýká, stěžovatel v této části ústavní stížnosti vyslovuje toliko nesouhlas s postupem vedlejší účastnice a odůvodněním Nejvyššího správního soudu, aniž by jakkoliv vysvětlil, v čem spatřuje porušení svých práv. Ústavní soud tak toliko shrnuje, že Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč jsou tyto námitky stěžovatele nedůvodné v bodech 41 až 45 napadeného rozsudku. Samotné právní předpisy předvídají možnost zjištění, že zápis ochranné známky je (či již byl v době zápisu) v rozporu s ochranou zeměpisného označení. Registrací evropské ochranné známky tak nebyla vyloučena možnost, aby vedlejší účastnice posoudila soulad stěžovatelových produktů, včetně jejich obalů, s chráněným zeměpisným označením.
15. V posuzované věci k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, nýbrž projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. To se v posuzované věci stalo. Nejvyšší správní soud se se shora uvedenými námitkami stěžovatele dostatečně vypořádal, přičemž v jeho postupu Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu