Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. V., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Na Příkopě 8, směřující proti výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. června 2011, č.j. 14 T 27/2011-457, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud tímto vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž zásada nula poena sine lege, zakotvená v čl. 39 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byl navrhovatel shledán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odstavce 3 alinea prvá a druhá trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podvodu podle § 209 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků do věznice s ostrahou, při současném uložení povinnosti náhrady škody poškozené ve výši 256.820,- Kč. K odvolání navrhovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.
srpna 2011, č.j. 61 To 278/2011-495, kterým odvolací soud zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odstavce 3 alinea prvá a druhá trestního zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odstavce 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s dozorem; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. července 2012, č.j. 8 Tdo 738/2012-21, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zločin, pro nějž byl shledán vinným, nelze spáchat v jednočinném souběhu s přečinem podvodu, tak jak rozhodl nalézací soud. Skutková podstata předmětného zločinu je užší, a tedy speciální, k předmětnému podvodu. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 1 Tzn 20/96), k zásadě lex specialis derogat lex generalis, vylučující souběh předmětných trestných činů. Opačný výklad by vedl k posouzení věci z hlediska přitěžující okolnosti. S ohledem na uvedené pochybení by mělo být přehodnoceno i rozhodnutí o trestu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 14 T 27/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem.
Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 14 T 27/2011, zjistil Ústavní soud následující: Na č.l. 546 spisu je založena kopie rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. října 2011, sp. zn. 2 T 106/2011, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 209 odstavců 1, 2 a 4 písmene d) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let do věznice s ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14.
června 2011, sp. zn. 14 T 27/2011, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. 61 To 278/2011, nabyl právní moci dne 2. srpna 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla stěžovateli uložena povinnost náhrady škody. Na čl. 555 předloženého spisu je založena kopie usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 7 To 18/2012, jíž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12.
října 2011, sp. zn. 2 T 106/2011. Tím nabyl citovaný rozsudek právní moci.
Jak je z uvedeného patrné, výrok o trestu z rozhodnutí napadeného v právě projednávané ústavní stížnosti, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušen, stejně jako následné rozhodnutí soudu odvolacího. Tuto okolnost zohlednil již Nejvyšší soud v usnesení č.j. 8 Tdo 738/2012-21, kterým dovolání posoudil jako nepřípustné právě pro předchozí zrušení napadených rozhodnutí.
Ze spisu se dále podává, že stěžovatel v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (č.l. 478-480, 483 a 484), brojil výhradně proti výroku o trestu. Městský soud v Praze vynesl rozsudek č.j. 61 To 278/2011-495, jímž k odvolání trest stěžovatele zmírnil. Následně došlo ke zrušení výroků o trestu. V ústavní stížnosti napadený výrok o vině však stěžovatel nenapadl ani v odvolání natož v dovolání.
Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, od nějž stěžovatel zjevně odvodil lhůtu k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Rozhodnutím bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, protože napadené rozhodnutí v době rozhodování Nejvyššího soudu již neexistovalo. Nemohlo tak rozhodnutím dovolacího soudu dojít ke zkrácení stěžovatele v jeho naříkaných právech.
Ačkoliv zákon o Ústavním soudu nepředpokládá, že by ústavní stížnost mohla směřovat proti již neexistujícímu rozhodnutí, je podání v této části rovněž nutno považovat za zjevně neopodstatněné, byť se na základě analogie legis, nabízí možno vyložit takové podání za nepřípustné v analogii s § 66 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle tohoto ustanovení odmítnout.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněn ten, kdo nedocílil ochrany tvrzených práv uvnitř soustavy obecných soudů při vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně práv poskytuje [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 181/98
(publ. in: U 49/11 SbNU 363)]. Jak již výše konstatováno, stěžovatel výrok o vině v odvolání nenapadl. Učinil tak teprve v ústavní stížnosti, které má subsidiární charakter k předchozím řízením, a není možné domáhat se nápravy teprve v něm, pominul-li stěžovatel možnost domáhat se nápravy v předchozím řízení před obecnými soudy.
Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Ústavní stížnost směřující proti výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu je tedy nepřípustná.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu