IV.ÚS 427/26 ze dne 25. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, sídlem Komenského 2473/40, Cheb, a stěžovatele JUDr. Martina Čonky, advokáta, sídlem Komenského 2473/40, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2026 č. j. 14 To 3/2026-32 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. prosince 2025 č. j. 0 Nt 3125/2025-10, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a JUDr. Davida Máši, sídlem Národní 138/10, Praha 1 - Nové Město, a JUDr. Jakuba Vozába, Ph.D., advokátem, sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka i její jediná jednatelka jsou obviněnými v trestním řízení. Z důvodu střetu zájmů jednatelky tak zde není osoba, která by v trestním řízení mohla za stěžovatelku jednat, proto Okresní soud Praha-východ jmenoval v červnu 2023 prvního vedlejšího účastníka opatrovníkem stěžovatelky (podle § 34 odst. 4 a 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). První vedlejší účastník dne 8. 12. 2025 policejnímu orgánu sdělil, že s účinností od následujícího dne pozastavuje z finančních a zdravotních důvodů výkon advokacie, a požádal o zproštění funkce opatrovníka.
2. Okresní soud proto 12. 12. 2025 usnesením zrušil ustanovení prvního vedlejšího účastníka opatrovníkem stěžovatelky a ustanovil opatrovníkem druhého vedlejšího účastníka. Podle okresního soudu sice není pozastavení výkonu funkce advokáta důvodem pro zrušení ustanovení opatrovníkem, protože jím nemusí být advokát, ale nezbytnou podmínkou k výkonu funkce je souhlas této osoby být opatrovníkem. Z obsahu podání prvního vedlejšího účastníka přitom plyne, že s výkonem funkce opatrovníka již nesouhlasí.
3. První vedlejší účastník podal proti rozhodnutí okresního soudu stížnost, kterou Krajský soud v Praze zamítl, jelikož proti tomuto usnesení není podle § 141 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, stížnost přípustná (jak bylo uvedeno v poučení usnesení okresního soudu). Nad rámec toho ale krajský soud konstatoval, že první vedlejší účastník uvedl v podání adresovanému policejnímu orgánu, že končí "i s výkonem funkce opatrovníka" a pokud bude třeba vydat nějaké rozhodnutí, žádá "patrně o zproštění funkce".
Výkon advokacie není podmínkou výkonu funkce opatrovníka obviněné právnické osoby. První vedlejší účastník ve svém podání jasně vyjádřil nesouhlas s dalším výkonem této funkce. Skutečnost, že si první vedlejší účastník podle § 27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, za sebe ustanovil stěžovatele jako zástupce, oznámil okresnímu až po vydání usnesení, okresní soud to tak nemohl vzít v potaz. První vedlejší účastník ani nepožádal, aby okresní soud s rozhodnutím vyčkal, ani neavizoval svůj záměr ustanovit za sebe zástupce.
Naopak sám navrhl zproštění funkce, čímž a priori vyloučil, že by jeho práva a povinnosti opatrovníka mohly přejít na jinou osobu. Okresnímu soudu nelze vytýkat, že žádosti prvního vedlejšího účastníka vyhověl v souladu s jejím zněním a postupoval v řízení bez prodlení, aby byly zájmy stěžovatelky v trestním řízení řádně hájeny.
4. Stěžovatelé podali proti usnesení okresního a krajského soudu obsahově podobné ústavní stížnosti, které Ústavní soud usnesením ze dne 18. 3. 2026 spojil ke společnému řízení. Stěžovatelé namítají, že okresní soud nezjistil dostatečně skutkový stav. Měl vyčkat, zda za sebe první vedlejší účastník neustanoví zástupce, případně se na tuto skutečnost dotázat České advokátní komory. Práva a povinnosti spojené s výkonem opatrovnictví přešla z prvního vedlejšího účastníka na stěžovatele na základě zákonné sukcese, kterou ale okresní soud nerespektoval, čímž vytvořil stav procesní nejistoty a zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele.
To v důsledku oslabuje i stěžovatelčino právo na obhajobu v trestním řízení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2014 č. j. 4 As 51/2014-51 je orgán veřejné moci povinen zjistit, zda byl podle zákona o advokacii určen zástupce. Kromě toho okresní soud rozhodl, aniž by o řízení vyrozuměl prvního vedlejšího účastníka či stěžovatele a umožnil jim se k věci vyjádřit. Stěžovateli je zároveň odepřen efektivní opravný prostředek, je-li stížnost proti usnesení okresního soudu nepřípustná.
Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
5. Ústavní stížnosti jsou včasné jak proti rozhodnutí krajského soudu, tak (za situace, kdy stížnost proti rozhodnutí okresního soudu nebyla přípustná) i proti rozhodnutí okresního soudu, jsou ale zjevně neopodstatněné.
6. Na úvod je třeba předeslat, že nynější věc spadá do okruhu rozhodování, která přezkoumává Ústavní soud velmi zdrženlivě. Ústavní soud zasahuje do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení jen v situacích zcela mimořádných (viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 nebo usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 2520/16 , bod 5). Podobně zdrženlivě se staví k přezkoumávání dílčích rozhodnutí a postupů soudů v probíhajících řízeních, která zásadně hodnotí jako celek (stanovisko pléna ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25). Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy už nelze tvrzenou neústavnost napravit jiným způsobem.
7. Žádnou takovou mimořádnou, ústavně relevantní vadu v napadených rozhodnutích Ústavní soud nespatřuje, zejména neshledává postup obecných soudů svévolným, naopak ho považuje za srozumitelně a logicky odůvodněný. Nepřípustnost stížnosti proti usnesení okresního soudu je opřena o jednoznačné ustanovení zákona, jak krajský soud vysvětlil, které sleduje rychlost řízení.
8. Jde-li pak o zproštění funkce opatrovníka, obecné soudy vyzdvihly jako podstatné, že § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob podmiňuje výkon funkce opatrovníka souhlasem osoby vykonávající tuto funkci.
Z podání prvního vedlejšího účastníka (podaného ještě před přerušením výkonu advokacie) plyne, že s výkonem funkce nadále nesouhlasil a žádal o zproštění funkce. Případ posuzovaný v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2014 č. j. 4 As 51/2014-51, na který stěžovatel odkazuje, se od nynější věci podstatně liší, a proto nelze závěry rozsudku bez dalšího přebírat. V tam projednávané věci původní advokát v průběhu řízení zemřel, Česká advokátní komora tak musela určit zástupce, aby byly zájmy klientů nadále chráněny, a proto správní orgány měly zjistit, kdo je určeným zástupcem původního advokáta. Naproti tomu v nynější věci vyjádřil první stěžovatel vlastní vůli nebýt po přerušení výkonu advokacie nadále opatrovníkem, i když výkon této funkce není podmíněn výkonem advokacie.
9. Konečně nemůže být napadenými rozhodnutími narušena právní jistota ani právo stěžovatelky vystupovat a obhajovat se v trestním řízení. Okresní soud bez zbytečného prodlení stěžovatelce jednoznačně opatrovníkem určil z řad advokátů druhého vedlejšího účastníka, který může stěžovatelčiny zájmy v řízení řádně hájit.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavních stížnostech rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu