Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti SYNOT TIP, a. s., se sídlem Uherské Hradiště - Mařatice, Jaktáře 1475, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. 4 Afs 178/2016-30 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 č. j. 48 Af 36/2014-83, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5 a Městského úřadu Neratovice, Kojetická 1028, 277 11 Neratovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 10. 11. 2011 platebním výměrem č. 14/2011, č. j. MěÚN/57868/2011 Městský úřad Neratovice (dále jen "správní orgán") vyměřil žalobkyni podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 13. 10. 2011 (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a obecně závazné vyhlášky města Neratovice č. 1/2010, o místních poplatcích, místní poplatek za provozované výherní hrací přístroje za I. až IV. čtvrtletí roku 2011 v celkové výši 120 000 Kč.
Dne 7. 8. 2014 rozhodnutím čj. 119606/2014/KUSK, sp. zn. SZ_119606/2014/KUSK, Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "žalovaný") odvolání žalobkyně zamítl a platební výměr správního orgánu ze dne 10. 11. 2011 č. 14/2011, č. j. MěÚN/57868/2011, potvrdil.
Dne 28. 6. 2016 rozsudkem č. j. 48 Af 36/2014-83 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2014 č. j. 119606/2014/KUSK, sp. zn. SZ_119606/2014/KUSK zamítl (výrok I). Správní soud neshledal právní úpravu obsaženou v zákoně č. 183/2010 Sb. nekoherentní a nesystematickou, a nepovažoval za nezbytné podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Správní soud konstatoval, že jediný okruh žalobních námitek, který v dané věci po omezení žalobních bodů ze strany žalobce určuje předmět sporu, spočíval v namítaném porušení tzv. notifikační povinnosti při přijetí zákona č. 183/2010 Sb., podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998, o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, ve znění směrnice č. 98/48/ES, a tuto žalobní námitku neshledal důvodnou.
Dne 25. 10. 2016 rozsudkem č. j. 4 Afs 178/2016-30 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 48 Af 36/2014-83 jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Kasační soud konstatoval, že porušení notifikační povinnosti podle směrnice č. 98/34/ES se má zkoumat jen u technických předpisů, což nebylo v projednávané věci naplněno, a neshledal proto důvody k podání předběžné otázky, jak navrhovala žalobkyně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakovala námitky již uplatněné ve správním soudnictví, s nimiž se správní soud i kasační soud dostatečně vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pokud jde o namítané nesplnění tzv. notifikační povinnosti při přijetí zákona č. 183/2010 Sb.
Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.
Ke stěžovatelčině polemice s právními závěry soudů ve správním soudnictví Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva těmito soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)]. K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo, a to ani při posouzení otázky tzv. notifikační povinnosti a nepodání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí kasačního soudu i jemu předcházející rozhodnutí správního soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu