Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele doc. JUDr. Ing. Jana Langa, CSc., sídlem Zívrova 1599/14, Praha 6 - Řepy, správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní společnosti DINA, spol. s r.o., zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, sídlem Veverkova 1101/1, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 29 Cdo 3356/2021-834 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2021 č. j. 13 Cmo 2/2020-775, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Klimszové a Městského státního zastupitelství v Praze, sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo zakotvené v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaných rozhodnutí plyne následující. V roce 2000 insolvenční soud prohlásil na majetek obchodní společnosti DINA spol. s r.o. konkurs a ustanovil stěžovatele správcem konkursní podstaty. O 10 let později vytvořil stěžovatel soupis konkursní podstaty, jehož součástí byly mj. dvě nemovité věci, resp. prodejna potravin a obchodní komplex na Českolipsku. A právě o tyto nemovitosti se nyní vede spor. Stěžovatel vyzval vedlejší účastnici, aby mu sporné nemovitosti vydala.
Vedlejší účastnice se nicméně bránila, že sporné nemovitosti nabyla již v roce 1997 od tehdejšího jednatele úpadkyně (jejího bývalého manžela) v dobré víře, a to na základě dvou kupních smluv. Vedlejší účastnice se proto obrátila na soud se žalobou na vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty (tzv. vylučovací žaloba podle § 19 tehdy platného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Tím vyvolala soudní spor trvající více než 20 let, ve kterém opakovaně rozhodovaly obecné soudy.
3. Předmětem sporu se staly shora zmíněné kupní smlouvy, které mezi sebou uzavřely vedlejší účastnice, na straně jedné, a úpadkyně, jednající bývalým manželem vedlejší účastnice, na straně druhé. Sporné bylo, zda jsou tyto smlouvy absolutně neplatné pro nesplnění zákonných podmínek zakotvených v § 196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Úplatný převod majetku společnosti na osobu blízkou totiž vyžadoval splnění dvou podmínek: souhlas valné hromady a kupní cenu určenou na základě znaleckého posudku.
4. Městský soud v Praze opakovaně vylučovací žalobu vedlejší účastnice zamítal a Vrchní soud v Praze jeho rozhodnutí opakovaně rušil (jednou se tak stalo až po kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 29 Cdo 1050/2015-518). Naposledy městský soud rozhodoval v roce 2019, kdy žalobu opět zamítl (rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 58 Cm 29/2010-730). Toto rozhodnutí však vrchní soud změnil tak, že sporné nemovité věci vyloučil ze soupisu konkursní podstaty (nyní napadený rozsudek ze dne 7.
4. 2021). Vrchní soud nesouhlasil s městským soudem, že chybějící znalecký posudek v okamžiku uzavření kupní smlouvy vyvolává bez dalšího její neplatnost. Vrchní soud vytkl městskému soudu, že se neřídil judikaturou Nejvyššího soudu. Ta jasně uzavřela, že pokud kupní cena odpovídá obvyklé ceně, není třeba trvat na znaleckém posudku. Také podmínka souhlasu valné hromady byla splněna. Souhlasy jsou pravé a správné. Chtěl-li stěžovatel jejich pravost a správnost vyvrátit, měl tak učinit. Je nepřípadné dovozovat z rodinných poměrů mezi smluvními stranami, že souhlasy jsou nepravé, nesprávné a antedatované.
Po vedlejší účastnici proto nelze chtít, aby vyvrátila jakýsi předpoklad nepravosti předložených listin. Valná hromada úpadkyně dala souhlas k prodeji sporných nemovitostí. Kupní ceny se nijak zásadně neliší od znaleckých posudků. Zákonné podmínky tak byly splněny.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť se vrchní soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Obecné soudy nemusely stěžovatele poučit ohledně povinnosti zpochybnit pravost podpisů (§ 118a odst. 3 občanského soudního řádu), poučovací povinnost nemá místo tam, kde má soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než jak tvrdil některý z účastníků.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily poučovací povinnost a rozhodly překvapivě. Negativní skutečnosti se neprokazují. Pokud ano, důkazní břemeno tíží vedlejší účastnici, ne jeho. Je tomu proto, že vedlejší účastnice je osobou blízkou bývalému jednateli, který s ní uzavřel sporné kupní smlouvy. Navíc vedlejší účastnice se k celé věci stavěla velmi liknavě, ovšem zcela úmyslně, aby poškodila úpadkyni a její věřitele. Stěžovatel nesouhlasí, že v řízení vůbec nenamítal pravost či nesprávnost souhlasu valné hromady s prodejem nemovitých věcí.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Stěžovatel se mýlí, že ve věci neuspěl, protože neprokázal nepravost a nesprávnost souhlasu valné hromady. Právě vedlejší účastnice se domáhala vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty, proto povinnost důkazní tížila ji [k tomu srov. obecně nález ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17
(N 84/89 SbNU 269), body 36 až 40]. Vedlejší účastnice prokázala, že valná hromada úpadkyně udělila souhlas ještě před prodejem sporných nemovitostí (srov. bod 16 usnesení Nejvyššího soudu). Ostatně tento názor vyslovil sám Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku 29 Cdo 1050/2015 (zmíněn v bodě 4 shora, viz text rozsudku na s. 12). Stěžovatel proto nemá pravdu, že obecné soudy na něj přenesly povinnost prokázat opak. Vrchní soud se sice zmínil o povinnosti vyvrátit věrohodnost předložených souhlasů (viz s. 15 rozsudku vrchního soudu). Nicméně nešlo o názor, o který by následně opřel svůj měnící výrok.
9. S tím souvisí stěžovatelův druhý argument. Protože se stěžovatel (mylně) domnívá, že vrchní soud po něm chtěl prokázat nepravost a nesprávnost listin zachycující souhlasy valné hromady, tvrdí, že měl ohledně této povinnosti dostat poučení podle § 118a občanského soudního řádu. To se ovšem nestalo, proto jsou dle něj napadená rozhodnutí překvapivá. K tomu Ústavní soud uvádí, že "rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 29 ICdo 112/2019, č. 97/2021 Sb. rozh. civ., bod 39). Přesně to se v nynější věci stalo. Obecné soudy proto nemusely postupovat podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu.
10. Napadená rozhodnutí nejsou ani překvapivá [z četné judikatury k zákazu překvapivých rozhodnutí srov. např. nález ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12
(N 92/69 SbNU 435), bod 20]. V nynější věci před vrchním soudem proběhlo soudní jednání. Po provedeném dokazování se soud tázal všech stran sporu, zda chtějí něco dodat k pravosti a správnosti souhlasu valné hromady. Obě procesní strany neměly "námitek proti pravosti a správnosti uvedených listin" a neměly ani žádné důkazní návrhy (viz bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Rozhodnutí vrchního soudu tedy nemohlo být překvapivé ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu