Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. září 2018 č. j. 40 Co 267/2018-213, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 a Jiřího Švehlíka, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Okresní soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") v rámci exekučního řízení usnesením ze dne 24. 1. 2018 č. j. 29 EXE 2496/2014-127 zamítl návrh vedlejšího účastníka Jiřího Švehlíka (dále jen "vedlejší účastník - povinný") na zastavení exekuce. Usnesení okresního soudu není ústavní stížností napadeno. Oprávněným v tomto řízení byla obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice - oprávněná")
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuci vedenou u okresního soudu zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici - oprávněné povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II), uložil vedlejší účastnici - oprávněné povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi - povinnému náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III) a uložil vedlejší účastnici - oprávněné povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi - povinnému náklady odvolacího řízení (výrok IV). V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že příslušná rozhodčí smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a proto ani rozhodčí nález, od nějž se exekuční řízení odvíjí, nebyl vydán rozhodcem s odpovídající pravomocí. Proto krajský soud exekuční řízení zastavil. Dále v odůvodnění uvedl, že vzhledem k zastavení exekučního řízení přísluší soudnímu exekutorovi odměna podle § 11 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách soudního exekutora").
5. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje pouze do výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadený výrok II usnesení krajského soudu porušuje jeho základní práva a svobody. Konkrétně uvádí, že v jeho případě došlo k porušení základního práva zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky a plynoucího z povinnosti soudů poskytovat ochranu právům. Dále namítá zásah do základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud postupoval v rozporu s kogentními ustanoveními zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Konkrétně namítá porušení § 3 odst. 1 a § 90 odst. 1 exekučního řádu, které zaručují úplatnost činnosti exekutora a stanoví složky této úplaty. Tato ustanovení - dle názoru stěžovatele - vyjadřují nezbytnost zajištění náhrady nákladů exekutora, přičemž její výše je dána vyhláškou o odměně a náhradách soudního exekutora.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že mu krajský soud odepřel příslušnou odměnu za exekuční činnost, a tím zcela popřel nosné principy exekučního práva. Při aplikaci podústavního práva pominul aplikaci § 11 odst. 3 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora a aplikoval § 11 odst. 2 této vyhlášky, čímž stěžovateli přiznal výrazně nižší odměnu, než mu má náležet. Tím dle názoru stěžovatele zasáhl do jeho základního práva vlastnit majetek.
9. Stěžovatelé dále uvádí, že krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení neuvedl, jaké důvody jej vedly k aplikaci § 11 odst. 2 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora. Stěžovatel namítá, že tímto postupem krajský soud zasáhl do jeho základního práva na soudní ochranu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ve věci je nezbytné zohlednit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech soudního exekutora v částce, kterou lze chápat jako bagatelní (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 1639/18
ze dne 8. 1. 2019 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto případech se jedná o částku, která s ohledem na svou výši není - sama o sobě - schopna představovat porušení základních práv a svobod. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále plyne, že skutečnost, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, nelze bez dalšího považovat za protiústavní (viz usnesení
sp. zn. II. ÚS 2789/18
ze dne 4. 9. 2018). Zásah do základních práv a svobod stěžovatele by v takových případech mohla být vyvolána pouze extrémní svévolí, a nikoli jen nesprávnou interpretací či aplikací podústavního práva.
13. S ohledem na tyto skutečnosti posoudil Ústavní soud námitky stěžovatele a shledal, že v usnesení krajského soudu nelze nalézt prvky, které by představovaly extrémní svévoli, či se natolik vymykaly aplikaci podústavního práva, že by byly způsobilé zasáhnout jeho základní práva a svobody. Odůvodnění rozhodnutí - byť v části směřující k ústavní stížností napadenému výroku II nijak rozsáhlé - není extrémní svévolí, ani se nepříčí pravidlům logiky, ani jinak nesplňuje podmínky nezbytné pro zásah Ústavního soudu.
14. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v dané věci není patrný přesah do ústavněprávní roviny a není důvod odchýlit se od předchozích rozhodnutí o ústavních stížnostech stěžovatele ve srovnatelných věcech (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2801/18
ze dne 20. 11. 2018, usnesení
sp. zn. III. ÚS 3063/18
ze dne 23. 10. 2018, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3310/18
ze dne 19. 2. 2019, nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 4155/18
ze dne 19. 2. 2019).
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu