Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky M. Ch., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 335/2010 ze dne 3. 11. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 20 C 63/2006-167 ze dne 30. 4. 2010 a o návrhu na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a části zákona č. 195/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a o návrhu na zrušení všech zaregistrovaných přihlášek kandidátů pro doplňovací volby do Senátu Parlamentu České republiky, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňoval veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Na existenci této vady byla stěžovatelka upozorněna přípisem ze dne 3. 3. 2011, jímž jí současně byla stanovena lhůta pro její odstranění v délce 30 dnů, počínající dnem doručení výzvy. Jelikož stěžovatelka ve svém návrhu zpochybňovala ústavnost ustanovení ukládajícího povinnost právního zastoupení, obsahovala výzva rovněž poučení v tom smyslu, že z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04 , dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyplývá, že povinnost právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti není v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatelka na výzvu k odstranění vad podání reagovala přípisem ze dne 7. 3. 2011, přičemž setrvala na svém názoru o protiústavnosti ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka dovozovala, že její případ se od věci řešené v usnesení sp. zn. Pl. 44/04 zásadně odlišuje v tom, že nyní je namítán rozpor povinného právního zastoupení s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, což je hledisko, jímž se Ústavní soud v minulosti nezabýval. Stěžovatelka dále rozšířila petit svého podání o návrh na zrušení části zákona č. 195/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 195/2010 Sb.") a o návrh na zrušení všech zaregistrovaných přihlášek kandidátů pro doplňovací volby do Senátu Parlamentu České republiky.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí nezbytně promítnout i do návrhu, vzneseného dle § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti, je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. usnesení Ústavního soudu
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto návrh stěžovatelky na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, § 241 občanského soudního řádu, § 142 občanského zákoníku a části zákona č. 195/2010 Sb. odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o namítanou protiústavnost povinného právního zastoupení dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že nemůže rozhodovat o právním předpise, kterým se při svém rozhodování řídí, což mimo jiné výslovně plyne i z čl. 88 Ústavy České republiky, dle nějž je Ústavní soud zákonem o Ústavním soudu vázán. Krom toho se již Ústavní soud k otázce povinnosti být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupen v minulosti vyjádřil (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl., a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/97 ,
,
II. ÚS 417/03 , dostupná na http://nalus.usoud.cz). Opakovaně přitom vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejména specifičností řízení před Ústavním soudem a jejím cílem je zajistit právně kvalifikované uplatňování práv a rovněž garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Možnost stěžovatelů obstarat si právní zastoupení je přitom dostatečně zajištěna zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že stěžovatelka se s výše uvedenou argumentací neztotožnila, nebyla z hlediska posouzení jejího návrhu podstatná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu