Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Váchové, zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem, sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 28 Cdo 1846/2018-173, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2017 č. j. 19 Co 1239/2017-141 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. září 2016 č. j. 7 C 48/2014-85, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a 1. Jany Hemmerové a 2. Jaroslava Hemmera, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně do práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a také že nebyl respektován princip ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a právo nezletilých na zvláštní ochranu ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastník domáhali na žalované vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení ve výši 310 500 Kč (výrok I), a stěžovatelce bylo uloženo, aby zaplatila vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 33 074 Kč (výrok II), stejná povinnost pak byla stanovena i vedlejšímu účastníkovi (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vedlejší účastnici (manželce jejich otce) mohlo vzniknout v době od roku 1981 do roku 1983. V té době jejich otec měl vložit finanční prostředky, které patřily stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi, do stavby domu, který pak byl v bezpodílovém spoluvlastnictví otce a vedlejší účastnice, a že tudíž již uplynula objektivní tříletá promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "občanský zákoník").
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ke stěžovatelce potvrdil a uložil jí, aby zaplatila vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 18 488,80 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nabyla zletilosti dne 15. 5. 1986, a tak následující den jí začala běžet tříletá promlčecí lhůta (§ 114 občanského zákoníku), která uběhla dne 16. 5. 1989. Současně odmítl, že by se měl počátek běhu promlčecí lhůty odvíjet od prodeje domu v roce 2011, protože tak by tomu mohlo být, kdyby se stala spoluvlastnicí tohoto domu, což se však nestalo.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka úvodem zmiňuje, že jí v roce 1977 zemřela matka, v té době byl její otec ženatý s vedlejší účastnicí. V rámci dědického řízení získala společně s bratrem nemovité věci v katastrálním území R., v roce 1981 podal otec návrh k opatrovnickému soudu, aby schválil prodej těchto nemovitostí s tím, že staví nový dům v P., kde peníze použije, což tento soud schválil. Stěžovatelka vychází z názoru, že obsahem daného rozhodnutí je souhlas státu, aby otec, jakožto zákonný zástupce nezletilých dětí, jejich majetek zpeněžil a prostředky z toho získané použil pro bydlení rodiny. V roce 2011 jejich otec a vedlejší účastnice nově postavený dům v P. prodali, v roce 2013 otec zemřel a těsně před svou smrtí daroval vedlejší účastnici nemovitosti ve svém výhradním vlastnictví a současně s ní uzavřel i dohodu o zúžení společného jmění manželů, takže veškerý nemovitý majetek nabyla bez náhrady vedlejší účastnice. Stěžovatelce se tak z nového domu ani jiných nemovitostí v otcově vlastnictví nedostalo žádného vypořádání ani dědictví.
6. V návaznosti na to stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy dospěly k závěru, že otec neměl právo prostředky získané z prodeje domu investovat do vlastní věci, tj. do domu v P., a tak se na její úkor obohatil v okamžiku výstavby. Tato úvaha je dle stěžovatelky nelogická a vnitřně rozporná, neboť obecné soudy pominuly, že žádaným účelem prodeje majetku nezletilých bylo právě získání prostředků na výstavbu domu. Daly tak přednost výkladu, že rozhodnutí opatrovnického soudu a následné jednání otce jsou protiprávní, ačkoliv je možný i opačný názor, který odsouvá počátek běhu promlčecí doby až na okamžik inkasa kupní ceny z prodeje domu v P. Názor obecných soudů má být přepjatě formalistický. Jako nezletilá se spolehla na to, že opatrovnický soud bude hájit její práva, jde-li o nakládání s jejím majetkem, a jím vydané rozhodnutí nenastolí protiprávní stav. Podle výkladu obecných soudů otec nakládal s jejími prostředky protiprávně, neměl žádnou povinnost jí ze správy majetku složit účty, a tak se nabytím zletilosti začalo promlčovat právo, o kterém nevěděla, že vůbec existuje.
7. Obecné soudy se proto dopustily porušení jejího práva vlastnit majetek, neboť za použití ustanovení o promlčení práva aprobují protiprávní jednání jejího zákonného zástupce a vedlejší účastnice, spočívající v tom, že si přisvojili prostředky, které jim nepatřily. V situaci, kdy ji otec vyloučil z dědění ve prospěch vedlejší účastnice, má jít o extrémně nespravedlivé rozhodnutí, neboť jí nebyla poskytnuta ochrana jako nezletilé, a nebyla jí poskytnuta ochrana ani nyní. Dle stěžovatelky měly obecné soudy při posuzování otázky počátku běhu promlčecí lhůty a otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zohlednit rozhodnutí opatrovnického soudu, informační deficit na její straně, zpeněžení nemovitosti v roce 2011 a jednání vedlejší účastnice, která úkony učiněnými těsně před otcovou smrtí získala značný prospěch na její úkor.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily promlčení nároku, který v daném soudním řízení uplatnila; konkrétně jim vytýká, že nesprávně stanovily počátek běhu promlčecí lhůty na den 16. 5. 1986 (§ 107 odst. 1, § 114 občanského zákoníku), přičemž tvrdí, že tento počátek nutno odvíjet od prodeje domu v P. v roce 2011, resp. inkasa kupní ceny, případně že nepovažovaly námitku promlčení, kterou vedlejší účastnice (jako strana žalovaná) vznesla, za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Z napadených rozhodnutí však plyne, že se obecné soudy oběma otázkami ve svých rozhodnutích zabývaly, přičemž řádně zdůvodnily, proč se se stěžovatelčinými názory neztotožnily.
11. Podstatou ústavní stížnosti tak je pouhá polemika s výkladem a aplikací podústavního práva, a to ještě v situaci, kdy stěžovatelka ani nereflektuje závěry obecných soudů, jde-li o posouzení druhé otázky, tj. zda námitka promlčení v daném případě představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než poukázat na závěry Nejvyššího soudu s tím, že je považuje za přiléhavé a plně se s nimi ztotožňuje. Jde-li o první otázku (počátku běhu promlčecí lhůty), Ústavní soud rovněž poukazuje na závěry obecných soudů, k nimž pokládá za vhodné dodat, že staví-li stěžovatelka svou argumentaci na tom, že jí jako nezletilé nebyla ze strany státu poskytnuta náležitá právní ochrana a že se o existenci dané pohledávky dozvěděla až po otcově smrti v roce 2013, pak v posuzované věci nenastala situace, kdy by si sama nemohla hájit svá práva, neboť k promlčení případné pohledávky s ohledem k § 114 občanského zákoníku došlo až za její zletilosti, přičemž tvrzení o tom, kdy se o existenci pohledávky dozvěděla (tj. až v roce 2013), není relevantní, neboť v opačném případě by byl popřen smysl a účel tzv. objektivní promlčecí lhůty zakotvené v § 107 odst. 1 občanského zákoníku, jež je odrazem základního principu právního státu, a to principu právní jistoty (kterýžto rezonuje zvláště v této věci, kdy stěžovatelka činí předmětem řízení události, které se odehrály v 80.
letech minulého století).
12. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu