Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Karla Dvořáka, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, AK se sídlem Jáchymova 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008 č. j. 22 C 394/2006-55, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008 č. j. 28 Co 303/2008-111, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2009 č. j. 22 C 394/2006-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010 č. j. 28 Co 491/2009-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 č. j. 26 Cdo 437/2011-240 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Za klíčovou otázku v řízení před obecnými soudy považoval stěžovatel určení (ne)platnosti jím uzavřené nájemní smlouvy. Při řešení této otázky se však soudy podle jeho názoru dopustily celé řady hmotněprávních i procesněprávních pochybení majících dopad i do sféry ústavně garantovaných práv.
Ve vztahu k rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího stěžovatel uvedl, že oba postupovaly protiústavně v rámci dokazování a zjišťování skutkového stavu a že jejich právní názor, podle něhož byla stěžovatelem uzavřená nájemní smlouva neplatná, je projevem přepjatého formalismu. Důsledky tohoto formalistického závěru podle stěžovatele, jenž po dlouhou dobu vycházel z toho, že jím uzavřená nájemní smlouva je platná, rovněž porušily jeho právo vlastnit majetek a svobodu podnikat. Vůči usnesení Nejvyššího soudu, namítal stěžovatel, že toto rozhodnutí bylo opřeno o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., přičemž toto ustanovení bylo Ústavním soudem [jmenovitě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.)] zrušeno. Ačkoliv stěžovatel uznal, že podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) toto ustanovení mohlo být i nadále aplikováno, nebyly podle jeho názoru Nejvyšší soudem dodrženy podmínky jeho aplikace, citovaným nálezem vymezené. Nejvyšší soud totiž dle stěžovatele opřel své závěry o protiústavní judikaturu a rovněž nezohlednil, že v průběhu předchozího řízení nebyl proveden jediný důkaz vedoucí k závěru, že nájemné bylo sjednáno jím popsaným způsobem.
Pokud se týče návrhu na zrušení shora citovaného kasačního rozhodnutí Městského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03
(N 34/32 SbNU, 321)] k závěru o jeho nepřípustnosti. Výjimečné předpoklady přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí postulované nálezy Pl. ÚS 29/11 či II. ÚS 2371/11
(oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebyly v projednávané věci naplněny, nehledě na fakt, že zrušení tohoto kasačního rozhodnutí by neplnilo - s ohledem na skutečnost, že jsou stěžovatelem napadena i veškerá rozhodnutí následná, jimiž bylo rozhodnuto o jím podaných opravných prostředcích - žádnou právní funkci. Poté se Ústavní soud zaměřil na opodstatněnost námitek proti zbývajícím rozhodnutím obecných soudů a dospěl k závěru, že i v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/12 SbNÚ, 17), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl meritorně přezkoumávat napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07 , http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu, přičemž nelze ani přitakat námitce stěžovatele, podle níž by si Nejvyšší soud (jenž navíc rozhodoval ještě před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ve Sbírce zákonů) počínal svévolně či způsobem jinak odporujícím nárokům kladeným na něj nálezem sp. zn. IV. ÚS 1572/11
.
Stran meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že se ve své podstatě jedná o polemiku s výkladem podústavního práva v otázce platnosti nájemní smlouvy. Proti právním závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, však Ústavní soud nemůže mít ústavněprávních námitek, mimo jiné i proto, že se jedná o závěry řádně a ústavně konformně odůvodněné a souladné s ustálenou judikaturou. S ohledem na uvedené skutečnosti může Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu